16. února 2021

Legrace s verba dicendi

Včera jsem dočetla Jazykové jednohubky od Jana Táborského, knihu, která obsahuje velké množství zajímavostí o češtině a neměla by tedy chybět v knihovně opravdového lingvistického nadšence. Vtipně, ale zároveň fakticky správně, se tu rozebírají různé jazykové jevy, původ a význam slov, rčení i úsloví nebo školáky oblíbená pravidla českého pravopisu. Knížku můžu jedině doporučit!

Jeden z posledních sloupků se věnuje tzv. slovesům mluvení, tedy verba dicendi, což jsou slovesa používaná pro uvození přímé řeči (např. odpovědět, říct, zeptat se, pronést). Autor knihy odkazuje na články Roberta Adama a Aleny Vostré, kteří verba dicendi použili pro vytvoření vtipných jazykových hříček. Část z nich si lze přečíst na webu Asociace češtinářů, kde je také odkaz na wordovský dokument s dalšími příklady.

Po dočtení knížky se mi ještě nechtělo spát, a tak jsem se bavila nejdříve procházením výše uvedených odkazů, posléze vymýšlením vlastních hříček (s přispěním tohoto nedocenitelného seznamu Verba dicendi v.1.7). Taky jsem si vzpomněla, že s tématem se vlastně nesetkávám poprvé a našla na Twitteru své dva příspěvky z roku 2017. 

Nápadů postupně přibývalo, tak jsem si je sepsala, a ráda se o ně nyní podělím.


„Doleva,“ pravil. „Ne, vpravo,“ ulevil si.

„V té vaně je nějak málo vody,“ připustil.

„Je tu tma jako v pytli,“ osvětlil.

„Jé, vodopády!“ mumlaly.

„Tak co bude s tou protézou?“ rozhodila rukama.

„Byl to jen okamžik,“ trval na svém.

„Šíří se tu nějaká nová nemoc,“ bacil do stolu.

„Mám problémy s inkontinencí,“ uniklo mu nechtěně.

„Podám ti sůl,“ cukrovala.

„Kde mám mýdlo?“ uklouzlo mu.

„Stojím u vrat,“ bránil se.

„Podlaha už je umytá?“ dotírala.

„Kde je to uhlí?“ snažil se z něj vydolovat.

„K obědu byla hrachová kaše,“ nafukoval se.

„To není dobrý vodič,“ odporoval.

„Stůjte!“ usadil je kapitán.

„Roháč, střevlík, tesařík,...“ broukal si spokojeně.

„Jistě, přeskočíme plot,“ podlézal Tondovi.

„Raději postojím,“ nesednul mu na lep.

„To je ale kanón,“ dělo děvčátko překvapeně.

„Co myslíte, pane doktore?“ mudrovala.

„Tu pistoli nechej v autě,“ odzbrojila ho s úsměvem.

„Konec představení!“ oponoval.

16. ledna 2021

Po deseti letech do stejné řeky

V lednu roku 2011 jsem se pustila do projektu 365. Každý den jedna fotka. S Ferou. Odhodlání fotit mi vydrželo po celý rok, a tak se dnes můžu kochat tím, co jsem dělala přesně před deseti lety.

21. srpna 2020

Do Athén (Hanáckých)

Je poměrně známým faktem, že se Litovli přezdívá Hanácké Benátky a Velkému Kosíři zase Hanácké Mont Blanc. Díky geocachingu jsem však zjistila, že Haná má taky svůj Jeruzalém (= Prostějov; kvůli početné předválečné židovské komunitě) a Versailles (=Vyškov; v 17. století zde byl vystavěn zámek se zahradami). My jsme se koncem července vypravili do Kroměříže, tedy Hanáckých Athén. Usoudili jsme, že by Juniora zatím zámek ani obrazárna příliš nezaujaly, takže jsme raději zamířili do zahrad.

11. července 2020

Pátrání

Pondělí. Pěkná viditelnost. Koukáme z balkónu, vytahujeme dalekohled a v dáli vidíme stavbu, zřejmě kostelík. Na stráni, nad loukou, pod zalesněným kopcem. Ale co to vlastně je? A kde?

Tahle zdánlivě jednoduchá otázka nás dnešního deštivého dopoledne nakonec zavedla do 66 km vzdálené obce v okrese Vyškov. Až tam totiž za pěkného počasí z našeho bytu dohlédneme.


Nejdřív jsme se samozřejmě pokoušeli objekt identifikovat za pomocí map na internetu. Kostel v Dubu nad Moravou a Tovačov jsme určili bez problémů, takže stačilo pomyslně propojit náš dům s věží tovačovského zámku a pokračovat daným směrem dál na jihozápad. A pak kousek víc na východ. Jenže nikde v mapách se nám nepodařilo najít podobné dva kostelíky. Oblast jsme trefili zhruba správně, jak se později ukázalo, ale odpovídajících fotek bylo v mapách bohužel málo. Ani funkce Panorama nepomohla. Řekli jsme si tedy, že se někdy pokusíme tím směrem vypravit a záhadu vypátrat.

Dnešní den byl od rána deštivý, takže na výlet to moc nevypadalo. Proč se ale nevydat na pátrací výpravu za záhadným kostelíkem? Hledat přece můžeme i z pohodlí a sucha našeho automobilu. Rozhodli jsme tedy, že zkusíme jet směrem na Tovačov a koukat v dál, třeba z toho něco bude. Pak nás napadlo dojet k vysílači u Dobrochova, odkud by mohl být dobrý výhled tím správným směrem (no a navíc tam je keška, takže kdybychom neuspěli v bádání, našli bychom aspoň něco).

Měli jsme štěstí. Mraky se u vysílače na chvíli rozestoupily, pršelo jen decentně, kešku jsme našli a směrem na jih jsme zahlédli i oba povědomé kostelíky. Usoudili jsme, že jeden z nich je v obci Švábenice. A ten zdánlivě osamocený objekt pod lesem? Kostel sv. Václava v Orlovicích. Nedalo nám to a jeli jsme se podívat téměř až k němu. Je to on! Teď zas můžeme klidně spát.


Až bude někdy hezčí počasí, vypravíme se přímo ke kostelu. Je tam vyhlídkové místo, lavička, parkoviště a zbytky hradu Orlov. To by mě zajímalo, jestli odtamtud uvidíme náš dům.

P.S. A jinak jsme normální. Až na tu hlavu :-D

1. května 2020

Naučná stezka Kukyho les

Naučnou stezkou Kukyho les
vydejte se ještě dnes!
My si ji prošli odpoledne a (pra)rodičům s dětmi ji můžeme jedině doporučit.

23. dubna 2020

Cestou necestou aneb Pár tipů na výlet

Loňské léto bylo nabité událostmi. Dovolená, kempování, výlety, chata, návštěvy. Skoro jsem nestihla stahovat fotky a zapisovat nalezené kešky, natož abych něco dala na blog.

1. dubna 2020

Rube Goldberg a kuličkodráha

V poslední době jsme si oblíbili videa, ve kterých se objevuje takzvaný Rube Goldbergův stroj. Známý je třeba z klipu kapely Ok GO: This Too Shall Pass. Jde o soustavu různých komplikovaných mechanismů, v podstatě o řetězovou reakci, na jejímž konci se provede nějaká banální věc. Rozsvícení lampičky, otočení stránky v knize a tak podobně. Youtuber Joseph Herscher stroj použil například k servírování dezertu. V tomto videu pak vyřešil problém, jak si během oběda podat sůl a zároveň si udržet dostatečnou vzdálenost od svého spolustolovníka, což se v koročasech se může hodit.

Kromě toho rádi sledujeme taky obrovské sestavy padajících dominových kostek. Parádní videa na toto téma natáčí Hevesh5, profesionální „Domino Artist“, ale na internetu jich samozřejmě najdete mraky.
I my jsme si něco podobného chtěli vyzkoušet. Zvlášť když teď trávíme doma tolik času.

Výsledkem jsou tato dvě videa:


Poučení pro příště? Chce to více podlahové plochy a dokoupit dominové kostky.
Ale stejně to byla sranda!

26. března 2020

13. ledna 2020

Sto dvacet sedm

Je to možná i víc než 127 dní, kdy jsem na blog napsala příspěvek. Po návratu z práce už se mi doma nechce znova sedat k počítači a koukat na bíle svítící obrazovku s blikajícím kurzorem. Mám toho za těch několik hodin v kanceláři až dost.
A čte dneska ještě vůbec někdo blogy? Ani já už je vlastně moc nečtu. S obnoveným členstvím v knihovně sahám mnohem raději po knize. Možná je to i tím, že spousta mých oblíbenců přestala psát blog a přestěhovala se na Instagram (tam občas zajdu) nebo na Twitter (i ten si jednou za čas ráda přečtu). Příspěvky na těchto sítích jsou krátké, rychle přečtené a ukrátí čas třeba při čekání na vlak, na tramvaj nebo na dítě, které jste před dvaceti minutami poslali, aby se převléklo, a ono stále sedí na posteli a hraje si s právě svlečenou ponožkou.
Kdo by se proto psal s blogem. Raději se v posledních měsících vrhnu na 127. stranu rozečtené knihy, uháčkuju 127 krátkých sloupků, podíváme se s mužem na 127. díl rozkoukaného seriálu (když Junior konečně usne) nebo si po 127. zahrajeme Plný kurník. Ale přiznám se, občas se mi po psaní zasteskne. Jako třeba teď.