Včera jsem dočetla Jazykové jednohubky od Jana Táborského, knihu, která obsahuje velké množství zajímavostí o češtině a neměla by tedy chybět v knihovně opravdového lingvistického nadšence. Vtipně, ale zároveň fakticky správně, se tu rozebírají různé jazykové jevy, původ a význam slov, rčení i úsloví nebo školáky oblíbená pravidla českého pravopisu. Knížku můžu jedině doporučit!
Jeden z posledních sloupků se věnuje tzv. slovesům mluvení, tedy verba dicendi, což jsou slovesa používaná pro uvození přímé řeči (např. odpovědět, říct, zeptat se, pronést). Autor knihy odkazuje na články Roberta Adama a Aleny Vostré, kteří verba dicendi použili pro vytvoření vtipných jazykových hříček. Část z nich si lze přečíst na webu Asociace češtinářů, kde je také odkaz na wordovský dokument s dalšími příklady.
Po dočtení knížky se mi ještě nechtělo spát, a tak jsem se bavila nejdříve procházením výše uvedených odkazů, posléze vymýšlením vlastních hříček (s přispěním tohoto nedocenitelného seznamu Verba dicendi v.1.7). Taky jsem si vzpomněla, že s tématem se vlastně nesetkávám poprvé a našla na Twitteru své dva příspěvky z roku 2017.
Nápadů postupně přibývalo, tak jsem si je sepsala, a ráda se o ně nyní podělím.
„V té vaně je nějak málo vody,“ připustil.
„Je tu tma jako v pytli,“ osvětlil.
„Jé, vodopády!“ mumlaly.
„Tak co bude s tou protézou?“ rozhodila rukama.
„Byl to jen okamžik,“ trval na svém.
„Šíří se tu nějaká nová nemoc,“ bacil do stolu.
„Mám problémy s inkontinencí,“ uniklo mu nechtěně.
„Podám ti sůl,“ cukrovala.
„Kde mám mýdlo?“ uklouzlo mu.
„Stojím u vrat,“ bránil se.
„Podlaha už je umytá?“ dotírala.
„Kde je to uhlí?“ snažil se z něj vydolovat.
„K obědu byla hrachová kaše,“ nafukoval se.
„To není dobrý vodič,“ odporoval.
„Stůjte!“ usadil je kapitán.
„Roháč, střevlík, tesařík,...“ broukal si spokojeně.
„Jistě, přeskočíme plot,“ podlézal Tondovi.
„Raději postojím,“ nesednul mu na lep.
„To je ale kanón,“ dělo děvčátko překvapeně.
„Co myslíte, pane doktore?“ mudrovala.
„Tu pistoli nechej v autě,“ odzbrojila ho s úsměvem.
