Po deseti letech do stejné řeky

V lednu roku 2011 jsem se pustila do projektu 365. Každý den jedna fotka. S Ferou. Odhodlání fotit mi vydrželo po celý rok, a tak se dnes můžu kochat tím, co jsem dělala přesně před deseti lety.

Pátrání

Pondělí. Pěkná viditelnost. Koukáme z balkónu, vytahujeme dalekohled a v dáli vidíme stavbu, zřejmě kostelík. Na stráni, nad loukou, pod zalesněným kopcem. Ale co to vlastně je? A kde?

Tahle zdánlivě jednoduchá otázka nás dnešního deštivého dopoledne nakonec zavedla do 66 km vzdálené obce v okrese Vyškov. Až tam totiž za pěkného počasí z našeho bytu dohlédneme.

Nejdřív jsme se samozřejmě pokoušeli objekt identifikovat za pomocí map na internetu. Kostel v Dubu nad Moravou a Tovačov jsme určili bez problémů, takže stačilo pomyslně propojit náš dům s věží tovačovského zámku a pokračovat daným směrem dál na jihozápad. A pak kousek víc na východ. Jenže nikde v mapách se nám nepodařilo najít podobné dva kostelíky. Oblast jsme trefili zhruba správně, jak se později ukázalo, ale odpovídajících fotek bylo v mapách bohužel málo. Ani funkce Panorama nepomohla. Řekli jsme si tedy, že se někdy pokusíme tím směrem vypravit a záhadu vypátrat.

Dnešní den byl od rána deštivý, takže na výlet to moc nevypadalo. Proč se ale nevydat na pátrací výpravu za záhadným kostelíkem? Hledat přece můžeme i z pohodlí a sucha našeho automobilu. Rozhodli jsme tedy, že zkusíme jet směrem na Tovačov a koukat v dál, třeba z toho něco bude. Pak nás napadlo dojet k vysílači u Dobrochova, odkud by mohl být dobrý výhled tím správným směrem (no a navíc tam je keška, takže kdybychom neuspěli v bádání, našli bychom aspoň něco).

Měli jsme štěstí. Mraky se u vysílače na chvíli rozestoupily, pršelo jen decentně, kešku jsme našli a směrem na jih jsme zahlédli i oba povědomé kostelíky. Usoudili jsme, že jeden z nich je v obci Švábenice. A ten zdánlivě osamocený objekt pod lesem? Kostel sv. Václava v Orlovicích. Nedalo nám to a jeli jsme se podívat téměř až k němu. Je to on! Teď zas můžeme klidně spát.

Až bude někdy hezčí počasí, vypravíme se přímo ke kostelu. Je tam vyhlídkové místo, lavička, parkoviště a zbytky hradu Orlov. To by mě zajímalo, jestli odtamtud uvidíme náš dům.

P.S. A jinak jsme normální. Až na tu hlavu :-D

Rube Goldberg a kuličkodráha

V poslední době jsme si oblíbili videa, ve kterých se objevuje takzvaný Rube Goldbergův stroj. Známý je třeba z klipu kapely Ok GO: This Too Shall Pass. Jde o soustavu různých komplikovaných mechanismů, v podstatě o řetězovou reakci, na jejímž konci se provede nějaká banální věc. Rozsvícení lampičky, otočení stránky v knize a tak podobně. Youtuber Joseph Herscher stroj použil například k servírování dezertu. V tomto videu pak vyřešil problém, jak si během oběda podat sůl a zároveň si udržet dostatečnou vzdálenost od svého spolustolovníka, což se v koročasech se může hodit.

Kromě toho rádi sledujeme taky obrovské sestavy padajících dominových kostek. Parádní videa na toto téma natáčí Hevesh5, profesionální „Domino Artist“, ale na internetu jich samozřejmě najdete mraky.

I my jsme si něco podobného chtěli vyzkoušet. Zvlášť když teď trávíme doma tolik času.

Výsledkem jsou tato dvě videa:

Poučení pro příště? Chce to více podlahové plochy a dokoupit dominové kostky.

Ale stejně to byla sranda!

Fera se vrací

Potřebovala jsem se něčím trochu odreagovat, a tak jsem po šesti letech „probudila“ Feru a obnovila její starý blog.

První botky

Už je to nějaký ten pátek, co naše dítko začalo životem kráčet zcela samo, aniž by se spoléhalo na okolní nábytek, stěny nebo co bylo zrovna po ruce.
Pokud se dobře pamatuju, první krůčky udělal Junior bez klobouku a hlavně bos. Už v té době byl ale hrdým majitelem jednoho páru botiček, modrých kožených capáků se sovami, které obouval příležitostně. Třeba na návštěvách. Od té doby prošly jeho botníkem různé tenisky, gumáky, sandále i sněhule, z capáčků se sůvami dávno vyrostla noha... Jenže takovou vzácnost přece nelze jen tak vyhodit, no ne?

ČR očima kartografky na rodičovské dovolené

A za tuhle mapu jsem vloni na Sletu geoinformatiků vyhrála flašku medoviny :)

Už vám ani nepovím, jestli jsem ji kreslila pastelkami proto, že jsem dávno zapomněla práci v gisáckém software, a nebo jsem spíš chtěla být v souladu s tématem mapy. Každopádně takto vypadá Česká republika očima absolventky katedry geoinformatiky. Absolventky, která je již téměř dva roky na rodičovské dovolené.

P.S. Zapomněla jsem dodat, že do soutěže se přihlásili jen dva lidé, takže nám každému dali flašku a bylo hotovo :-D

Rodičovská dovolená, rok první

Facebook mi připomněl, že už je tomu rok, co jsem změnila zaměstnavatele. Pokud i vy uvažujete o práci v této společnosti, pak pro vás mám malou recenzi.

Krása vesmírná

Konečně mám hotovo. Nesmírný vesmírný závěs nad Juniorovu postýlku.
Vymysleli jsme ho s Czechbartem už někdy na podzim, ale jaksi jsem ho nestihla dokončit dřív.

Nejsme moc příznivci takových těch plastových, blikajících, hrajících nesmyslů nad postýlku, takže jsme chtěli něco, no něco svého. Co ale do ložnice zavěsit? Sluneční soustava byl myslím Czechbartův nápad. Mně se moc líbil, a tak jsem začal přemýšlet co a jak. Nakonec z toho vznikl háčkovaný výtvor s osmi planetami a Sluncem. Vizte a inspirujte se níže.

Sto únorových kilometrů

Chodíme, chodíme hore po dědině aneb V nohách mám už tisíc mil.
Skoro.

O původu druhů

Taky jste si jako děti pojmenovávali hračky?
Pokud se dobře pamatuju, měl jméno každý můj plyšák, koník i panenka. A taky skoro všichni gumáci.
Gumové hračky byly většinu roku uložené v krabici na půdě. Jen co se však venku dostatečně oteplilo, rodičové nafoukli a napustili dětský bazén tu přišel čas vytáhnout ty pískací potvůrky ven.

Výhrošky se staly skutečností

Internety jsou plné návodů zdarma, ale občas není špatné trochu zainvestovat. Zvlášť když narazíte na něco tak obrovsky roztomilého jako je Happypotamus od Heidi Bears. Skleněnému pohledu toho háčkovaného tvora nešlo odolat.
Ta paní opravdu umí své zboží prodat.

Jak se do toho jednou pustíte...

...tak to chcete taky dokončit. I kdyby to mělo trvat třeba tři roky.

Při velké komodové reorganizaci jsem narazila na fotoalbum. Nedokončené. Ne že bych nevěděla, že v tom šuplíku je, akorát jsem se pořád nemohla dokopat k tomu, abych ho dodělala a zařadila mezi právoplatná alba. Jenže teď bylo potřeba ho ze zásuvky přestěhovat.

Stahují se mračna? Ale kdepak!

Na nebi se sice odpoledne objevily mraky, ale co je důležitější, modravé obláčky jsem našla taky v naší poštovní schránce...

Máslem ženu neuhodíš

Od naší svatby už utekl víc jak měsíc, tak proč si nepřipomenout, jaké vzkazy nechali svatební hosté na našem speciálním vzkazovníku. Třeba, že máslem ženu neuhodíš ;)

Puntíky, puntíky, puntíky

Člověk si usmyslí, že bude mít puntíkovanou svatbu, jenže ono to není jen tak.
Kromě šatů, kravaty, košile a dortu to chce vymyslet i tématickou výzdobu.

Ubrousky se ještě sehnat daly.
Balonky s tečkami naštěstí měli v jednom e-shopu.
Jinak nic moc.

Pak mě Fler.cz inspiroval k výrobě kusudam.

Není to těžké, ale co ty puntíky?

Tu se zrodil plán na tečkované kusudamy za pár šestek :)

Potřebujeme:

• Špalíček nelepený 9x9 cm (za 22 Kč v běžném papírnictví)
• Razítkovací polštářek 3 x 3 cm (za 10 Kč ve výtvarných potřebách)
• Novou tužku s gumou (cca 3 Kč)
• Voskované perly (cca 1 Kč/ks ve výtvarných potřebách)
• Vlasec (není nutný, stačí i nit)
• Lepidlo (Herkules je ideální)

Razítkovací polštářek, tužka s gumou, kterou jdou pěkně natečkovat obyčejné papíry ze špalíčku. Mají rovnou tvar čtverce čili se ušetří práce. Časem se optimalizuje i rozmístění puntíků, no a ve dvou lidech už to jede. Malá manufaktura na kytky.

Složit jeden, dva,... pět. Na vlasec navléknout perlu (vlasec to totiž jistí) a slepit do kytičky. Šest hotových kytiček k sobě a polokoule na stůl je hotová.
Zespoda ještě přidáváme kolečko z filcu, nemusí to být.
Časově trochu náročnější, ale pro šikovné ruce a kreativní duše zábava ohromná ;)

Jakmile jsem objevila kouzlo Pinterestu, další inspirativní puntíkované nápady se jen hrnuly.

Myslím, že nakonec to bude fajn.

Za chvíli ještě pojedeme pro košili ;)
Jsem zvědavá, v čem přijdou hosté.
Tak uvidíme.
Puntíkům a tečkám zdar!

.. P . . . U . . . N . . . T . . . Í . . . K . . . Y ..

P.S. Jeřábi, pompomy a ubrouskové mašličky ;)

Podepsané Merde!

Svět knihy 2013, křest knihy Faktor Merde a autogramiáda Stephena Clarka.

'To Petra and Radim'

Dotaz z publika: Jaký máte vztah k francouzskému jídlu?
Stephen Clarke: Jím ho.

Thank you very much!

Podle francouzského Institutu pro literaturu jsou knihy Stephena Clarka z 64,3 % autobiografické. Rozhodně NESTOJÍ za merde. Čtěte je!

Chor

Když se na zkoušce jistého pěveckého sboru (nutno dodat, že jde o sbor pohodový, co se nebere zas tak moc vážně) sejdou veselé kopy, může to dopadnout třeba tak, že každá strana not bude obsahovat nějakou slovní hříčku. Velmi pravděpodobně k tomuto úkazu dojde v tenoru, kde z nedostatku českých Carrerasů, Domingů či Pavarottiů zpívají i ženy s poněkud hlubšími hlasy, protože právě tenor má ve zkoušeném hudebním kuse poměrně málo práce, ale zato si užije hodně srandy.

Opakující se slovo "Chor" v záhlaví každé stránky not se pak může stát natolik inspirujícím, že některé tenoristky si budou lámat hlavu nad výrazy a termíny, které obsahují právě tuhle skupinu písmen. Budou jich muset vymyslet celkem 31, aby pokryly všechny výskyty. Takže usilovně namáhají své šedé mozkové buňky. Samozřejmě nezapomínají občas i něco zazpívat, že ano.

Během dvou zkoušek postupně přijdou (bez nápovědy) na tato slova:
Chorvatský, Choreograf, HraChor,
BaChor, SoChor, Choroš,
Choromyslný, TChoř, Chořel, v Chornici  (háček nad r nezasahuje do původního tisku, proto je akceptovatelný),
ŠáChor, IsoChora, Chorizo, Choronyma, AnChorage,
ViChor z hor, Choroboplodný,
Choroba, Chorál

Jedna ze dvou tenoristek pak na druhý den posílá kolegyni ještě výrazy, které na příští zkoušce společně doplní do not:  Chorovod, Chorea.
V odpověď je posláno: Choryně, Chordofon a Chorion.

Do koncertu, který se bude konat 4. května 2013, zbývají dvě zkoušky... Jak v tento den asi budou noty vypadat? Zůstaňte naladěni a uvidíte...

Ukázka našich not

Neschopenka

Krkobol trval už od čtvrtka a celkově to šlo jaksi od desíti k pěti. A tak jsem se vypravila, děvenka svoje starostlivá, k doktorovi. Pro trochu toho zázvoru. Myslela jsem, že jenom vyfasuju nějaké prášky a bude to. A místo toho? Laryngitida, antibiotika, neschopenka a ze všeho nejhorší hlasový klid! Já a omezit mluvení? Za co mě trestáš?

No nic, aspoň mám čas na háčkování ponožek, budu si číst, dodělám fotoalbum z dovolené, pospím si a možná ještě vylepším stránky s potvorama. Naštěstí už se od sousedů neozývá dechovka.

Takže co? Takže dobrou!

Pohlednice

Už je to víc jak rok a půl, co mi přišel klasický pohled. Byl z New Yorku a dorazil až v den, kdy se z Ameriky vrátil i @czechbart. Z obou jsem měla radost.

Tentokrát pohlednice přišla z Česka a jejím odesílatelem byl @ohlad. Má totiž velice nápaditou třistapětašedesátku, která se jednoduše jmenuje 365 postcards. V rámci ní posílá pohlednice nejen po Česku, ale i jinam do světa.

Jednu takovou jsem dneska dostala i já. Potěšilo mě to a moc děkuju! (Chtěla jsem napsat, jak je úžasné najít ve schránce pohled nebo dopis, ale poštu vyzvedává @czechbart, takže o tuhle pasáž jsem bohužel ochuzena.) I tak je to ale fajn.

Pokud chcete i Vy najít ve schránce pohlednici, stačí jen najít ten správný kontakt ZDE, a pak můžete začít netrpělivě vyhlížet pošťáka/pošťačku. Zapojte se!

Příspěvek přeposlán z mého webu Fera na cestách.

Pouštění draka

Oba jsme si to užili...

Nové dráče dobře mete letí
Lépe než to staré

Mraky byly krásně nafoukané :)
Pouštění draka je prostě fájn...