Když to srovnám s tím výletem na Kokořín

Navštívili jsme Vídeň, projeli velkou část Pobaltí, podívali se do Berlína a Island jsme objeli dokola, ale teď - konečně - to můžeme srovnat s výletem na Kokořín!

Skály pískovcový, občerstvení tam bylo... A na závěr dovolené jsme ještě pokořili Milešovku.

První den jsme strávili na cestě; se zastávkou u kamarádů v Hradci Králové a na rozhlednách v Hořicích (Masarykova věž samostatnosti a Hořický Chlum). Bylo horko, že by se na silnicích číslo 35 i 16, po kterých jsme převážně jeli, dal péct chleba. Přišlo nám tudíž vhod, že náš zámecký apartmán v obci Lobeč měl vlastní koupelnu a byl v něm chládek. Stěny byly možná i více než metr široké, tak se není čemu divit.

V pondělí ráno jsme vyrazili na první túru k asi nejprofláknutějším skalním útvarům Kokořínska, tzv. Mšenským pokličkám. Šlo se příjemně, trasa vedla lesem a roklemi, kde byl stín a chládek. Ze skalních útvarů jsme s jistotou určili asi jen Obří hlavu, Žábu a Žlutou věž. Ostatním jsme vymýšleli vlastní názvy.

Mšenské pokličky

Vrátili jsme se k parkovišti a vyšli ještě na okruh západním směrem, k méně známým Jestřebickým pokličkám. Z turistického průvodce jsme věděli, že nedaleko je v lese ukrytá i menší skalní brána. Na rozdíl od pokliček, kam se lze vyškrábat (doslova) po zelené značce, k bráně žádné šipky nevedou. A jelikož jsme kačeři, pustili jsme se odvážně do hledání. Jedinou indicií byla věta, že se brána nachází v lese cca 500 m východně od pokliček. Pro případ, že byste bránu chtěli vidět, poradím: jdete-li od Jestřebic po zelené, minete odbočku k pokličkám, pokračujte a před vámi se údolí trochu rozšíří v louku. Vlevo se odpojí cyklotrasa 12, jděte pár kroků dál a po pravé straně se v lese objeví cestička mezi skalami. Dejte se tudy, za chvíli se cesta rozdělí, k bráně vede ta levá, která se potom prudce zatočí jakoby zpátky. Z této zatáčky přímo nad vámi už bude brána vidět. Až k ní jsme žádnou více vyšlapanou cestičku nenašli, ale jakmile vidíte cíl, je jednodušší držet správný směr ;)

Skalní brána u Jestřebic

Večer jsme se zajeli vykoupat na Mácháč.

On: A když uplaveš takovejch padesát, sto metrů, uvidíš vlevo Bezděz.

Já: Co když to neuplavu?

On: Tak to dojdeš.

(Tolik k hloubce Máchova jezera.)

V úterý jsme vyrazili na Kokořín. Už ani nevím jak dlouho jsme se chystali navštíviti tuto cimrmanologicky hodnotnou lokalitu. Konečně! I to občerstvení tu měli (předchozí den bylo sice dost pískovcových skal, ale hospodu jsme potkali jen jednu a navíc ani nebyla na mýtince).

My dva a Kokořín (pískovcové skály jsou pod námi, občerstvení v batohu)

Po prohlídce jsme se zašli mrknout na skalní hrádek Nedamy (pro keš vylezl jen Czechbart), v obci Kokořín jsme si U Koně dali oběd (výborné maso na grilu, zeleninový salát, doporučujeme). Po cestě k tajemné věži v Tupadlech jsme pak neodolali zastávce u Čertových hlav.

Pohoda na čertích temenech

Byla tam pohoda, klid, celkem slušný výhled na Říp (až na tu mělnickou elektrárnu), akorát cestou vzhůru po vyhřáté stráni, kde bylo asi tak čtyřicet stupňů, jsem se začala potit i na místech, o kterých jsme snad ani netušila, že je mám.

Pěknou dovolenkovou fotku jsem poslala mailem rodičům a kolegům do práce a tiše doufala, že obratem nedostanu škytavku z toho, jak na mě všichni budou vzpomínat, zatímco musí tvrdnout v kanclu.

Večer jsme se pro změnu zajeli vykoupat do Mšena, kde jsou krásně lázně (dnes koupaliště) ve stylu art deco. 

Poslední den na Kokořínsku. Nejdřív jsme si vyšlápli na Vrátenskou horu. Ze zdejší rozhledny je krásný výhled, ale bohužel nám ho zkazil opar. Předchozí den jsme z Hradiště u Kadlína viděli dokonce i Žižkovský vysílač, tentokrát jsme se kochali hlavně hřbety Jizerských hor, rovinatým Polabím a samozřejmě i Bezdězem. Kousek odtud severozápadním směrem z lesa vykoukly i střechy hradu Houska, kam jsme se přemístili vzápětí. 

O hradu Houska se říká, že je branou do pekla. Pan kastelán, opravdu originální chlapík, nám na závěr prohlídky vstup mezi čerty opravdu odemkl. Naštěstí pekelníci nebyli doma, takže se celá naše výprava vrátila zpět na povrch zemský. Máte-li odvahu, zajeďte se tam mrknout. Komu by to bylo málo, je tu ještě originální dřevěné mechanické peklo (na motivy části Dantovy Božské komedie), přezdívané Peklém (jako  takový betlém).

Po obědě jsme zamířili na trochu netradiční místo, k ionosférické observatoři u Panské Vsi. Byla tu taková hezká keška :) Na závěr výletu jsme si vyšlápli ještě na jeden skalní hrádek, tzv. Pustý zámek u obce Zakšín. Ten byl o něco přístupnější než Nedamy, takže jsem se tam vyškrábala i já.

Uvnitř skalního bytu

Následoval přesun k druhé části dovolené. Při cestě byla ještě jedna zajímavost, skalní byt ve Lhotce u Mělníka, který byl obydlený až do roku 1982 a dnes je z něj v podstatě muzeum. Od malého vesnického domku se lišil míň, než by člověk čekal. Dřív prý v něm nebývalo ani vlhko. Každopádně tu byl příjemný chládek.

Dojeli jsme do Kocourova, kde jsme se rychle ubytovali, a pak už vzhůru po stopách Sváti Pulce, zvaného Bivak. I přes počáteční obavy jsme to také dokázali a pokořili jsme Milešovku (cca 430 metrů převýšení na 3,5 km). Včetně rozhledny. Za odměnu jsme si dali nahoře v chatě oběd. Sestup dolů proběhl taky v pořádku.

Přesunuli jsme se do obce Dubice, odkud jsme chtěli po žluté vyrazit na rozhlednu Radejčín. V okolí jsou ale kvůli budování dálnice D8 trochu zmatky, tak jsme nakonec poslechli rady na internetu a vzali to od nádraží. Prý se tam dá zaparkovat. Nedalo. Byla tam cedule zákaz zastavení. Auto jsme nechali u nedalekého obydlí, abychom nakonec zjistili, že návštěva téhle rozhledny stejně za moc nestojí (zvlášť, když to srovnám s tím výletem na Kokořín). Mnohem lepší výhled byl z terasy restaurace U Svaté Barbory v obci Dubice. Na protějším břehu Labe Czechbart zahlédl objekt podobný rozhledně. Tam by teprve mohl být supr výhled! Po troše pátrání v mapě jsme usoudili, že jde o Varhošť a rozhodli jsme se ho navštívit následující den.

Milešovka z Varhoště

Cestu domů jsme tedy zahájili náročným výjezdem do varhošťského sedla, kde jsme nechali našeho plechového miláčka odpočinout, a sami se vydali vzhůru k rozhledně. Ač na pohled tahle stavba není nic moc, ta panoramata z ní jsou fakt parádní (třistašedesátistupňové panorama dodám). Labe je tu vidět na osmi místech (vyčteno na internetu - ale i my jsme jich napočítali osm). Poslední pohled na České Středohoří s Milešovkou a dalšími kuželovitými vršky, zamávat a hopsa hejsa do Brandejsa.

Nakonec jsme si na zámku v Brandýse nad Labem jenom dali oběd. Na prohlídku by nás muselo být o tři více, takže bohužel a snad příště. Po D11, přes Hradec a po pětatřicítce přes ucpané Vysoké Mýto a Litomyšl, skrz tunel Hřebeč a dolů z Mohelničáku. Jakmile je na dohled Svatý Kopeček, už jsme skoro doma. A doma je prostě doma. To obstojí i ve srovnání s výletem na Kokořín a Milešovku, byť to byla skvělá dovolenka.