Výlet do Posázaví

Posázavským Pacifikem zdarma, po zelené značce nahoru a dolů, v parnu i za deště, dálniční vlnobití a jiné zážitky z výletu.
Věnováno Miláššškovi, jenž zabrán do pracovního procesu, nemohl se zúčastnit.

Včerejší výlet do Českého Šternberka a Sázavy. Nejdřív asi tři hodiny cesty po "kvalitních" českých dálnicích (D1 by klidně mohla být přejmenována na drncnici), které jsou plné hasičů, svišťů, hrnců, ženců, valů a frček (to podle toho, zda si to po vozovce spíš hasí, nebo sviští, hrnou, ženou, valí či frčí). Po deváté hodině příjezd pod hrad Český Šternberk, 40 Kč za parkování auta na den (využito téměř beze zbytku).

Vydali jsme se na krátkou externí prohlídku hradu, pak jsme ovšem zamířili na zastávku, která v Českém Šternberku sestává pouze z dřevěné boudy bez obsluhy. Nádraží je kus dál. Vlak, slavný Posázavský Pacifik, dorazil téměř včas (na Českodrážní poměry). Cesta do Sázavy ale nebyla tak romantická, jak jsme si původně představovali. Snad to bylo strohou obyčejností motorového vozu řady 810, pošmourným počasím a zakalenou řekou, nebo tím, že jsme stáli ve vagónu plném táborníků post-, pre- i čistě pubertálního věku, kteří při průjezdu všemi čtyřmi tunely volali do tmy "Úchyl ve vlaku". Snad díky té mládeži a hustotě cestujících na metr čtvereční, která dosáhla v Ledečku maxima, se průvodčí neodvážil vůz navštívit, a tak jsme ušetřili asi 50 káčé.

V Sázavě se téměř všichni vyvalili z vlaku ven, takže jsme urychleně hupli do podchodu, abychom unikli davu. Následoval nález kešky (njn), pak prohlídka kláštera, který je moc pěkný a zajímavý. Během prohlídky začalo venku pršet. Ten den to nebylo ani poprvé, ani naposled. Tentokrát jsme naštěstí byli uvnitř. Oběd jsme si dali v nedaleké restauraci, seděli jsme na zahrádce a čelili větru, který nebezpečně lomcoval s ubrusem i nápojovými lístky. Slečně u vedlejšího stolu se převrhla sklenice.

Tunel (pohled od kešky)

Zpátky do Šternberka (cca 13 km) jsme šli po zelené. Značka nás vedla nahoru a dolů, sem a tam. Tempo pochodu: vražedné. Chtěli jsme dojít na hrad za tři hodiny, abychom stihli prohlídku a nejeli domů za tmy. Trasa se nám na mapě zdála být pěkná, ale místy bylo bahno a panoramata nikde, nepočítám-li velmi zdařilou zacházku ke kešce...

Došli jsme na zastávku Samopše (kam na ty názvy chodí) a rozhodli se, že zbytek cesty dojedeme vlakem, protože jít celou cestu takhle by znamenalo padnout pod hradem na hubu (pardon). Spoj měl jet za deset minut a dokonce dorazil včas. Posadili jsme, klídek, pohodička. Na nádraží v Ledečku vlak zastavil a stál...a stál... Pak strojvedoucí vypnul motor a vešel do vagónu. Na trať spadl strom, budeme tu stát hodinu (což u ČD znamená dvě hodiny), než se to zprůjezdní. Kurnik šopa!

Kolem nádraží procházela naše stará známá zelená značka, Český Šternberk
7 km. No přece tu nebudeme hodinu sedět, dojdeme pěšky. A tak jsme si díky Pacifiku ušetřili asi tři kiláky cesty, čas vůbec žádný, ale zase nás průvodčí nestačil zkasírovat, tedy jízda zdarma.

Značka nás nejdřív vedla lesem do pěkného krpálu, a pak zase pěkně dolů k Sázavě. Na vrcholku začalo pršet, což v lese nevadilo, ale pod kopcem na louce to bylo horší. Zničehonic déšť ustal a začalo svítit sluníčko. Ze silnice v obci Poříčko začala stoupat pára, mé rychleschnoucí kalhoty prokázaly své kvality. Zbytek cesty vedl po asfaltce, což nebylo nic moc, ale na druhou stranu nezpevněné pěšinky by byly plné bahna. Kousek před ČŠ nás chytl další liják. Přestal ve chvíli, kdy jsme vešli do hradní pokladny (Murphy jak vyšitej). Zase vysvitlo slunce. Jak u blbjech. Před prohlídkou jsme stačili zase uschnout. Hrad je moc pěkný, doporučujeme taky nedalekou věž (jižní bašta, tuším) s hladomornou a pěkným výhledem.

Cesta domů po dálnici byla stejná jako cesta sem- vlnobití, drncání, zkrátka děs.

A to by bylo asi všecko. Ponaučení: Když už se jednou vydáte na túru, nevzdávejte to!