A čte dneska ještě vůbec někdo blogy? Ani já už je vlastně moc nečtu. S obnoveným členstvím v knihovně sahám mnohem raději po knize. Možná je to i tím, že spousta mých oblíbenců přestala psát blog a přestěhovala se na Instagram (tam občas zajdu) nebo na Twitter (i ten si jednou za čas ráda přečtu). Příspěvky na těchto sítích jsou krátké, rychle přečtené a ukrátí čas třeba při čekání na vlak, na tramvaj nebo na dítě, které jste před dvaceti minutami poslali, aby se převléklo, a ono stále sedí na posteli a hraje si s právě svlečenou ponožkou.
Kdo by se proto psal s blogem. Raději se v posledních měsících vrhnu na 127. stranu rozečtené knihy, uháčkuju 127 krátkých sloupků, podíváme se s mužem na 127. díl rozkoukaného seriálu (když Junior konečně usne) nebo si po 127. zahrajeme Plný kurník. Ale přiznám se, občas se mi po psaní zasteskne. Jako třeba teď.
To číslo v názvu vůbec nesouvisí s tím, co jsem napsala v předchozích odstavcích. Je to... drumroll... wait for it... počet rozhleden, které jsem až do dnešního dne navštívila.
Přemýšlela jsem, jak si vybít svůj dnešní nával grafomanie, a vzpomněla si na příspěvek z roku 2015. V srpnu toho roku jsem pokořila rozhlednu číslo sto a na blogu pak uvažovala nad tím, zda ve stejném duchu budeme chodit po vyhlídkových stavbách i s novým přírůstkem do rodiny. Kdo ho bude tahat nahoru. A jestli vůbec.
Po téměř čtyřech letech mám uspokojivou odpověď: Ano, na rozhledny pořád lezeme, Juniora jsme vzhůru vynášeli na střídačku oba dva a dnes už do schodů šlape sám. Má pro tyto případy heslo, které si sám vymyslel:
Tam kde je výhled,
tak tam je výlet!
Juniorovou první rozhlednou byla Alexandrovka nad Adamovem. Klučina měl osm měsíců, vezl se v kočárku a nahoru na ochoz ho nesl tatínek (samozřejmě bez kočárku, ten jsme nechali dole). Následovalo pár rozhleden, kam jsem mrňouse vynesla v manduce. V náručí už by se trochu pronesl.
V roce 2017 Junior začal chodit. Jen nevím, na kterou z věží vyšel úplně sám jako první. Velký Roudný? Salaš? Těch pár schodů na vodojem v Bratčicích zvládl jistě s přehledem. Těžko říct, zapomněla jsem si to poznačit. Nebo jsem zapomněla, kam jsem si to poznačila.
Nicméně, do dnešního dne zvládl jednatřicet rozhleden, a to včetně náročného výstupu na skokanský můstek v Lomnici nad Popelkou, téměř sedmikilometrové vycházky po skalách na Babí lom nebo výletu na Stezku v oblacích, kde se ukázalo, že závratěmi rozhodně netrpí.
Takže u nás dobrý.
Možná časem vyzkoušíme i ty slovenské rozhledny, které v komentáři doporučovala Bára. Ačkoli radši máme ty, ze kterých je opravdu něco vidět. A Junior už teď vyleze téměř kamkoli. Zvlášť, když je nahoře vrcholová prémie v podobě gumového medvídka.
Tak vzhůru! Ještě 73 rozhleden a mám druhou stovku. Pokud vezmeme Juniora všude s sebou, tak bude mít první stovku za sebou taky. Spousta rozhleden je otevřená celoročně bez omezení (viz), takže proč ne třeba už příští víkend! Hlavně, aby bylo něco vidět...
To moc dobře znám. Před těmi všemi léty, kdy jsem psával pravidelně, to byly mnohem jednodušší časy. Člověk (čti já) ráno vstal (a když říkám ráno, tak tím myslím kolem deváté), šel do školy, po po dvou třech cvičeních to zabalil a šel domů. Měl spoustu času psát na Twitter i na Blog. A dnes? Člověk (zase já) vstává v 6, má práci, dům, manželku, snaží se sportovat, snaží se bavit, kulturně obohatit a ejhle, je čas jít spát. Všechno je to tak nějak jiné, než dřív... Ale rozhodně neříkám, že je to horší. Jen na to čtení a psaní je méně času.
OdpovědětVymazatPřesně. Jednak se priority s věkem posouvají, jednak se internet dost změnil. Taky se nestěžuji, změna je život. Jen mě mrzí, kam se Twitter posunul - nadávky, neschopnost nadhledu. Škoda.
VymazatDíky za komentář, aspoň jsem nahlédla na tvůj blog a objevila článek ;)