Kterak jsme jeli na výstavu do Rakous

Do Vídně a zpět nejen za umělcem bez ucha...
Albertina: Vincent Van Gogh

Odjezd ráno po půl osmé. Z celého vlaku jen jeden vagón místo do Vídně jede do Budapešti, my jsme samozřejmě v něm, a tak v Břeclavi urychleně přesedáme.
Do Vídně přijíždíme kolem půl desáté. Obloha je ocelově šedá, fouká, trochu prší. Mizíme do metra, směr Stephansplatz. Za chvíli už přešlapujeme před Albertinou. Nikde žádné značení, kudy dovnitř? Eskalátorem nahoru. Spousta lidí zmateně se motajících kolem, organizace žádná. Vytahuji potvrzení o zakoupení lístku přes internet a ptám se chlápka s mikroportem, zřejmě pořadatelská služba, kudy kam. Všechny svorně posílá na konec dlouhé fronty ústící do tunelu z něčeho, co připomíná zahradní plastové altány. Stojíme v řadě aniž bychom vlastně pořádně věděli, zda jsme správně. Po čtyřiceti minutách pomalého postupu vpřed zjišťujeme, že na konci všeho je šatna. Odkládáme batoh, bundy. Další z organizátorů, slečna v černém, pouští postupně návštěvníky z tunýlku před vlastní vstup do budovy. Čekáme chvíli přede dveřmi jako nezvaní příbuzní než nás další pohůnek vpustí dovnitř. Hurá, jsme tady. Vincent čeká. Naštěstí máme lístky už koupené, takže jen projdeme dvoranou ke kontrole. Konečně výstava. Omyl. Další čekání v řadě než nás pustí po schodech nahoru do výstavních síní. Vztekle okopávám mramorový sloup.
Dalších deset minut je pryč a my konečně stoupáme vstříc Van Goghovi (čti fan chochovi). V chodbě je, jak jinak, fronta. Vlastně dvě. Jedna na WC, druhá na audiopřístroje s výkladem. Obojí ignorujeme a otevíráme dveře prvního sálu. Hustý... vzduch. Skupinky lidí s průvodcem, nadšení milovníci umění, znechucené puberťačky, důchodci přilepení nosem až na plátně a ukňourané děti. Nic nás ovšem neodradí od toho pořádně si obrazy prohlédnout, nechat se unášet jejich atmosférou, všímat si detailů i odstoupit kousek dál a zkoumat celek. Procházíme sály a je to sqělé. Jen nám tu některá slavná Vincentova díla chybí.
Uťapkaní a kulturně uspokojení scházíme po cca dvouhodinové prohlídce dolů do obchůdku se suvenýry. Nestačíme se divit. Plyšový Van Gogh s uchem na suchý zip (po utržení lze opět přiložit, Vincent to štěstí neměl). Všechno možné s motivy jeho obrazů - trika, pohlednice, kabelky, tužky, kšiltovky, hrnky, polštáře (v noci svítí). Kupujeme si knížku. Prodíráme se ven k šatně v altánu, na zemi nacházím pětieurovou bankovku. (Ta eura se na mě letos přímo lepí.)

Co s načatou Vídní? Jde se na prohlídku spojenou s lovem keší. Už neprší, ale moc hezky není. Vidíme Operu. Stephansdom je částečně skrytý pod lešením a navíc kolem dokola stojí zátarasy a policie, uvnitř se právě koná pohřeb vídeňského starosty. Dovnitř nejdeme. Míříme k vídeňskému Neuschwansteinu, pak k Burgteatru, prohlížíme si radnici proměněnou v obrovský adventní kalendář, budovu Parlamentu s Palas Athénou, Burgtor i Hofburg a než se nadějeme je skoro tma.
K nádraží Südbanhof jedeme pro změnu tramvají D, v kavárně si dáváme kafe. Na nástupišti se dozvídáme, že vlak je 60 minut opožděn, a tak se vydáváme na procházku k nedalekému Belvederu. Zahrady jsou bohužel už zavřené. Vracíme se a prolézáme všechna zákoutí obrovské nádražní budovy. Jedeme eskalátorem kolem dvou očí-monitorů, které na nás mrkají a tikají.
Vracíme se na nástupiště číslo čtyři, vlak už by tu mohl pomalu být. Nakonec ale přijíždí na šesté nástupiště, takže začíná rychlý přesun, každý chce urvat své kupé. I my máme jedno sami pro sebe. Cesta domů ubíhá pomalu, jsme unavení, ale spokojení. Výlet se vydařil.