Středa

Vlak měl čtvrthodinové zpoždění a tramvaji se na zastávce nechtěly otevřít dveře, ačkoli jsme mačkali tlačítka jak zběsilí... 

Nakonec si ale dveře přece jen daly říct a pustily nás ven... 

Tahle středa začala fakt sqěle.

Spěchala jsem do školy a sníh, který se asi snažil dohnat únorový deficit, mě nepříjemně bodal do očí. Měla jsem tušit zradu... 

Začátek přednášky jsem ještě stihla. Myslela jsem si, že už mě nic nemůže rozhodit, jenže ... Čirou náhodou jsem zjistila, že se mi roztrhl šev na kalhotách. Mezi nohama. Vlastně na stehně. No bezvadný. 

Naštěstí to nebylo vidět. Ale já o tom věděla a měla jsem pocit, že je to přímo do očí bijící. Trapas, trapas, trapas. Snažila jsem se stát menší a ještě menší až bych byla nejmenší na celém světě. Ze školy jsem se doslova vyplížila. K babičce bydlící nedaleko. Ta mi poskytla nejen azyl, ale hlavně jehlu s nití (abych za chvíli nechodila po městě s nahou *ití). Po nouzovém sešití mi bylo hnedle líp, ale svými stehy jsem si moc jistá nebyla, takže jsem to vzala prvním vlakem domů. A převlíct. Jó, nechci slevu zadarmo. Co čekat od kalhot za 250 káčé, že. Do lesa budou ještě dobrý *smajl*

Holt život studenta je pestrý a plný překvapení. Jeden den chodíte po náměstí v "příliš vzdušných" kalhotách, druhý den se chystáte na bowling s vedoucím katedry (jako odměna pro všechny pomocníky při 2. kartografickém dnu v Olomouci). Vlastně mám štěstí, že se mi ty švy nerozjely při hře - to by byl trapas mnohem většího kalibru...

Tak dobrou noc a bacha na levný textil!