Stihla jsem to

"Ten osobák ve 12,56 musím stihnout," řekla jsem si v pátek vycházejíce z dusna učebny a chladný vzduch mi pomalu začal ochlazovat tváře. V dálce jsem zahlédla odjíždějící tramvaj a moje vyhlídky na rychlý přesun směrem k nádraží se začaly rozplývat.
Ale co. Za šest minut by měla jet další. Měla by. Inteligentní označník brzy usměrňuje mé naivní představy o městské hromadné dopravě v pátečním odpoledni. Pravda, dvouminutové zpoždění není v globále žádná tragédie, jenže pro mě to prakticky znamená, že tramvaj číslo sedm dorazí na hlavní nádraží teprve ve 12,56. A to už může být pozdě na to vlaka honit.

Ovšem toho bohdá nebude, aby olomoucká studentka z boje utíkala. Nevzdávám to a počítám vteřiny do příjezdu tramvaje (Pozn. Na tomto místě bych ráda upřesnila jednu věc. "Šaliny" jezdí pouze v Brně, ačkoli mnozí toto slovo používají i pro tramvajovou dopravu v Olomouci. V hanácké metropoli se ovšem, pokud je mi známo, můžete svézt spíše "elektrikou". Alternativou k brněnské "šalinkartě", pak v případě déle platících jízdenek, může být pěkné slůvko "furtježděnka".)

Stojím na zastávce a naděje mě neopouští. Hurá, sedmička už jede! raduju se. Mé nadšení ochabuje v okamžiku, kdy na hodinách zabliká údaj 12,48 a my stále stojíme na zastávce. Řidič se asi zamyslel.

On ten řidič byl stejně jakýsi přetažený. Během poměrně krátké jízdy dvakrát prudce sešlápl brzdu, což způsobilo velice rychlé a nečekané přeskupení stojících cestujících, ne nepodobné dětské hře "Škatulata, hejbejte se" případně "Molekuly, molekuly sdružujte se!". Fyzikálně řečeno: Řidičovy impulzivní akce vyvolaly reakce - no, Newton hadra.

Tak a máme 12,53. To jde. Už nás čekají jen zákeřné zatáčky před hotelem Sigma. Kola skřípou, tramvaj sebou škube a nyní cílová rovinka. Hlavní nádraží, příští zastávka Fibichova (ta už mě nezajímá). Mačkám zelené tlačítko, vyskakuju ze dveří, porazím dva tři důchodce, ladně skáču přes koleje a sprintuju ke vchodu. Vestibul je plný nasupených lidí. Inu, zpoždění je zpoždění (a ani nemusí být čerstvé jako z Globusu). Co můj spoj? Výjimečně bez sekery. Na hodinách už je 12,56.

Vzhůru dolů do podchodu, ze kterého se valí spěchající davy. Tentokrát by ze mě měl radost Jirásek, autor románu Proti všem (nadčasový titul). Stylem ragbyového útočníka se probíjím ke druhému nástupišti, ostré lokty, tvrdá kolena, ... Obíhám slečnu na schodech a zjišťuji pozitivní věc. Vlak tu ještě je. Na peróně stopadesát lidí vyhlížejících rychlík na Přerov. Zmatek!

Beru za první kliku, kterou zaregistruju, když v tom cítím, že se vlak začíná pomalu dávat do pohybu. Tož holka, teď to přece nevzdáš. Prudce otevřu dveře a přimáčknu paní i s batohem na stěnu chodbičky. Pardon. Zatímco moje pravá noha našlapuje na schůdky, levá ztrácí kontakt s betonovým nástupištěm. Naskakuju za jízdy. Vím, nemá se to, ale po tom všem si zasloužím stihnout svůj osobák, ne?

Přeplněná chodbička. Žádné místo k hnutí. Funím a jsem se sebou spokojená. Stihla jsem to...

P.S. Po ani ne dvou minutách jízdy vlak přibrzdí a pak úplně zastaví. Jsme jen kousek za nádražím, ještě jsme ani nevyjeli z Olomouce. Čekáme na protijedoucí zpožděný rychlík.
Není to ironie, že člověk utíká, probojovává se hloučky lidí, naskakuje do rozjíždějících se vlaků, aby nakonec stál v Pavlovičkách na seřadišti a milostivě pouštěl opožděné rychlospoje?
Kromě Newtona a Jiráska zřejmě nadchnu i Murphyho...