22. listopadu 2007

Jako kačer Donald

Tak nějak si dneska připadám. Mluvím totiž trochu jako ona známá komiksová figurka... teda spíš jako kačer Donald skřížený s mutujícím Rákosníčkem.
Přišla jsem o hlas. Zčistajasna. Dočista. Pochopila bych, kdyby se to stalo minulý týden po koncertě Fixy, jenže on prostě najednou odešel po středeční přednášce ze zemědělství. Ztratila jsem ho. Hlas. A přes noc se ten flamendr nevrátil.
Ráno jsem se vzbudila a bolelo mě v krku. Ani Milášššek se necítil zrovna dvakrát fit, a tak jsem jenom zašeptala "Spi dál" a vstala sama. Zašeptala! O zběsilých přidušených zvucích, které se mi po celý den měly drát z hrdla, jsem ještě netušila. Krutou pravdu jsem poznala teprve ve vlaku, když jsem se pokusila zeptat dvojice starších dam, jestli mají vedle sebe volno. Místo toho ze mě vyšel jen skřehot, který zřejmě považovaly za skřípění vlakové soupravy, a tak se mi nedostalo odpovědi. Posadila jsem se a došla k rozhodnutí - nemluvit pokud to není nevyhnutelně nutné. Ó, jak kruté pro člověka podobného zajíčku Duracelovi (jenže já narozdíl od toho chlupáčka, který chodí a chodí a chodí, spíš mluvím a mluvím a mluvím). Teď jsem domluvila.
Známé jsem zdravila kývnutím, na otázky zjišťovací odpovídala zavrtěním hlavy (případně kýváním), když jsme "robili prezenčku" vyřešila jsem to zvednutím ruky, telefony neberu.
V semináři jsem se pokusila zapojit do diskuze. Tím jsem vyvolala bouřlivou salvu smíchu ve svém okolí. Dneska jsem prostě nemožná.

Vlastně už od včerejška. Ani jsem v divadle nemohla křičet BRAVO! OPAKOVAT! A přitom by si to hra Dámský krejčí v režii R. Groszmanna zasloužila. Zato ty dvě tupé slečny, co seděly na balkóně za námi, by zasloužily něco úplně jiného. Nevím, zda mladou dívku, která si během dvouhodinového představení stačila napsat asi deset SMSek, nedokázala se zdržet hlasitých a o její inteligenci (IQ v záporných hodnotách) vypovídajících poznámek a její smích "jak když hrbatej padá ze schodů" zazněl vždy pět minut po pointě, spíš litovat nebo jí opovrhovat. Přitom na první pohled vypadala jako slušně vychovaná osoboa. Zdání klame, no. Okřiknout jsem ji nemohla. Leda tak naštvaně ošeptnout (či oskřehotnout?).

Nuže, nemluvím. Ale beru to z té lepší stránky - nemám žádnou prezentaci, GIS DAY byl naštěstí minulý týden a díkybohu ani není zkouškové období. A psát můžu pořád. Akorát nevím jak si zítra vyskřehotám na nádraží tu jízdenku na vlak...

Nejsem sice politik, ale ztráta hlasu mě i tak dot krutě zasáhla. Pravda, říká se Mluviti stříbro, mlčeti zlato... Jenže zítra máme s holkama babinec. To si teda moc nepokecáme. Ačkoli, aspoň se zas dostane ke slovu někdo jiný *skřeht*

4 komentáře:

  1. No co,napiš si doma lísteček, u pokladny ho jen předložíš. Třeba Tě pošlou správně ,-)

    OdpovědětVymazat
  2. Ty máš něco s hlasem? Ani to nejde poznat. ;o)

    OdpovědětVymazat
  3. mno, velice s tebou soucitim, jen co je pravda, ale to mi vůbec nepřekáželo v tom, abych se mohla u ranní pracovní startovací kávy pěkně zasmát... hezky napsaný, looney.
    no bejt na babinci a nemoct mluvit, to je jak za trest...

    2Gomba: nápad s lístečkem je dobrej. jen to, looney, musíš napsat čitelně a velkým písmem, aby si baba u pokladny na tom lístku nepřečetla náhodou něco jako: \"naval prachy a žádný blbosti\"

    OdpovědětVymazat
  4. Tak lístek jsem nakonec nekupovala, ještě mi platila stará měsíční. No a na babinci jsem si pěkně zaskřehotala.
    Ale už se to mírně zlepšuje. Jsem ráda, že aspoň na blogu to není poznat *mrk*

    OdpovědětVymazat