Ach ten pátek

Tak tu máme pátek. Zase. Na náměstí by se měl konat koncert pěveckého sboru Slovanského gymnázia. Zase. Náhradní koncert za ten, který nám minulý týden překazilo počasí. Jenže, venku je 5°C a mlha (na čemž se výjimečně shodne jak můj AccuWeather, tak i moje oči). Na čarokrásný podzimní den to nevypadá. Ani na krásný. Tak teda nevím. Bůhví jak to dopadne.

Jistě ale vím, že já si dneska na náměstí nezazpívám. Rýma už sice povolila, ale můj hlas právě dostoupil úrovně šantánové zpěvačky nevalné úrovně (hlasové) v restauračním zařízení čtvrté skupiny (cenové). Pravda, Dalibor Janda (v naší rodině se mu odjakživa přezdívalo Stopangin) se taky prochrčel ke třem Zlatým slavíkům a ani slavný Joe Cocker nemá zrovna hlásek jako konipásek, jenže... Já nejsem žádnej Dalibor Cocker, natož Joe Janda.
Půjdu jako divačka. A fotografka. Možná. Když to dokašlu až na vlak. A nebo se na to prostě vykašlu. Ačkoli jsem se tak těšila.

Asi nepojedu. Stejně bych zas potkala nějakého takového chytrolína jak minulý týden. To bylo tak...
Jdeme si takhle s Marťou, řádně naštvané, že koncert se nekonal, z náměstí. Prší, což nás pěkně štve a navíc nám zrovna před chvílí ujel vlak. Další nám frčí až za hodinu. U Prioru se před námi zčistajasna objeví človíček s košíkem a podává nám každé balíček se dvěma hnědými kousky pečiva. Děkujeme a chystáme se odejít, když mužík nenápadně poukáže na drobné ve své ruce. Vytahujeme tedy peněženky a lovíme mince nepříliš vysokých hodnot (no, jsme chudé studentky a navíc z toho chlapíka ani nevypadlo, pro koho vlastně ty peníze sbírá... pro Grosse?). Mužík prohodí konverzační otázku: "Kolik vám je holky let?"
"Dvacet,"prohodíme hrabajíce se v kapsičkách na drobné. (Jo, je mi už jedenadvacet, ale to není důležité, ne?)
Marťa se optá, jaký obnos by si tak človíček představoval.
"Od srdce," řekne on a po dramatické pauze dodá, "dávají tak dvacku."
Zběžným omrknutím zjišťujeme, že mezi našimi mincemi se svatý Václav bohužel nenachází.
"Tak si vezměte jednu dohromady,"nabízí nám mužík zajímavé řešení. Vztekle mu hodím jeden pytlík zpátky do koše. Blbec. Nejdřív vám to nacpe pod nos, a pak vás zkásne. A když nemáte dost, sebere vám to. Měl si říct rovnou o dvacku...
Vytahuju jedno "Brno" (čti desetikorunu) a Marťa přihazuje dvě pětikačky. Následující chlapíkovo uctivé "děkuju" jsem považovala za provokaci. Ale udržela jsem se.

Na tramvajové zastávce otevírám pytlík a každá vytahujeme jednu tu pochoutku. Je to hnědé cosi bramborovitého tvaru s nějakými asi semínky a strašně se to drobí (spíš drolí). Něco na způsob pomletého a znovu slepeného Bebe Dobré ráno. Nic moc. Tedy, nic moc na to, že nás to stálo dvě Brna - čti dvacet korun. (Mimochodem, o spojení "jak Brno" napsal dobrý fejeton Rudolf Křesťan.)

Tolik o prodejci-chytrolínovi. Pardon, ještě jsem zapomněla říct, že na obalu té pochutiny byla adresa nějaké chráněné dílny nebo čeho, která je vyrábí.

Ten minulý pátek byl stejně den Blbec (s velkým "B", jo!). Nejdřív odpadl koncert, pak ta výše popsaná záležitost a nakonec na nádraží zjištění, že ta hnusná zaplivaná nádražní restaurace, kam jsme se deset minut odhodlávali zajít na čaj (fakt na čaj!!!), je zrušená. Byl to sice pajzl, ale zajít tam by asi bylo bývalo lepší než stát s kelímkem kafe z automatu a loupákem v ruce u stánku jak somrák. Měly jsme zkrátka hoďku čas, hlad a venku chčilo a chčilo a chčilo... Vlak nakonec přistavili půl hodiny před odjezdem (zázrak?), takže jsme se pohodlně (v rámci možností) posadily, a po 40 minutách (30 minut do odjezdu + 10 minut zpoždění) se stroj rozjel k našim lesům (čti domů). Hurá.

A dnes je zas pátek. Už druhý den jsem doma v posteli. S notebookem. Dělám seminárky. Asi sem nějakou hodím, protože datlování těchhle prací mi zabírá veškerý čas.
Odněkud z dolního bytu duní drum'n'bass (či jiné pěkně nahlas osolené "s*ačky). Já nevím, jak to ti č***ci můžou pořád poslouchat. Nebo jinak... ať si to ti k****ni klidně pouští, ale ne TAKHLE NAHLAAAS! Sakra. Zatím to přehlušuju náladuzvedajícími songy typu čurymuryfuk nebo mou nejoblíbenější Always Look On The Bright Side Of Life.

Je těžký brát věci vždycky z tý lepší stránky...
No nic, končím se svým grafomanským příspěvkem a jdu klovat něco o vybraném antropogenním tvaru reliéfu. Ufff!