13. října 2007

Den poslední

Klování seminárek pokračuje vcelku slušně, takže nebudu napínat a konečně dokončím cestovatelský deník. Tak se pěkně usaďte a "poslouchejte" vyprávění o hlavním městě Litvy Vilniusu a ostrovním hradu Trakai.


Den jedenáctý
Poslední "hotelovou" noc naší dovolené jsme strávili v Ecotelu. Když jsme sem desátého dne večer dorazili, byli jsme nuceni čekat asi půl hodiny ve foyer, protože recepční se MUSEL PLNĚ věnovat ubytování tří autobusů polských turistů a na žádost vedoucího jejich výpravy se NESMĚL dát rozptylovat ničím jiným. Tsss! Poláci mezitím už stačili zabrat všechny myslitelné i nemyslitelné objekty k sezení a pochutnávali si na zdejším pivečku. Po nějakých dvaceti, třiceti minutách došla řada na nás. Pokoj byl celkem malý, ale útulný. Vešli jsme a pokoušeli se rožnout (pozn. pro Čechy rožnout = rozsvítit), jenže po zmáčknutí všech možných tlačítek se stále nic nedělo. Teprve pak si Milášššek všimnul, že za dveřmi se skrývá jakási "čtečka", do které se vloží karta, sloužící jako klíč od pokoje. Pak se všechna světla triumfálně rozzáří! Hurá.
Jako správný blogový závislák jsem se po zabydlení vydala k recepci, kde jsem při čekání zahlédla volně přístupný počítač. Seděl u něj italský pár středního věku. Když se po dvaceti minutách, během kterých jsem se snažila co nejvíce zívat, podupávat si nohou a zvedat oči v sloup, zvedali, přistoupil ke mně Ital s omluvným výrazem a lámanou angličtinou řekl: "Sorry, this internet is very... very... a..."
"Slow?" pomohla jsem mu najít to správné slovo.
"Yes, very slow."
"OK. Never mind." A kompík byl můj. Ital měl bohužel pravdu, připojení děs a hrůza. Pod oknem vyřvávali přiopilí Poláci. Brzy jsem se vrátila zpátky na pokoj. Tady byli ti alkoholem omámení křiklouni slyšet taky. Naštěstí ne na dlouho. Noc byla celkem příjemná, až na ranní probuzení díky autoalarmu.
Na prohlídku města jsme vyrazili pěšky. Nebylo to daleko. Přešli jsme jednu z řek (nevím, zda to byla Neris nebo Vilnia). Na jednom jejím břehu byl z růží vysázený nápis MILUJI TĚ, naproti němu pak JÁ TEBE TAKY (symbolika dvou částí města, které se mají rády). Po Gediminasově třídě jsme došli až ke Katedrálnímu náměstí, na kterém se nachází klasicistní katedrála (nečekaně) a samostatně stojící zvonice. Taky tu můžeme najít pomník zakladatele Vilniusu, velkonížete Gediminase. Z náměstí jsme se vydali uličkou lemovanou mnoha krámky s jantarem ke kostelu sv. Anny. Je to nádherná gotická katedrála, o které Napoleon prohásil: "Pokud bych mohl, přenesl bych ji na dlani do Paříže." Jedna z nejkrásnějších sakrálních staveb Vilnusu. Vážně.
Totiž, s hlavním městem Litvy se to má tak, že na kostel tady narazíte téměř na každém kroku. Dalo by se říct, že tu snad kromě kostelů ani jiné památky nejsou. Většina z nich je křesťanských, ale najdeme tu i pravoslavné chrámy a židovskou synagogu. Zkrátka je tu překostelováno. Popravdě, dnes už u většiny z nich nevím, jak se jmenují. Nejsem věřící, možná proto mě to "až tak nebralo". Pamatuji si jen pár zajímavostí. Třeba, že za dob socialismu, kdy kostely jen velmi zřídka sloužily původnímu účelu, bylo v jednom z nich zřízeno muzeum ateismu. Pominu-li ten šílený paradox, dodnes se musím zamýšlet nad tím, jaké exponáty tam asi byly vystaveny. Další věcí, která mi utkvěla, byl obrovský zelený ikonostas v chrámu sv. Ducha a tři mumifikovaní mučedníci, kteří tu odpočívají zahaleni modrým přehozem.
Sakrální památkou by se dala nazvat zřejmě i zachovalá městská Jitřní brána, ve které byla v 17. století postavena kaple s ikonou Matky Boží, obdivovaná davy turistů. Jedněmi z mála nenáboženských památek jsou radnice a zbytky vilniuského hradu, které jsme s Miláššškem bohužel nenavštívili, protože jsme šli jednak nakoupit nezbytné potraviny a jednak nějaký ten suvenýr (lahvičku jantaru a krásnou plátěnou tašku s losy - ne stíracími, ale losy-zvířaty). A nesmím zapomenout ani na zdejší raritu - republiku Užupis. Tu jsme ovšem nenavštívili, takže vám o ní toho moc nepovím (více na anglické Wikipedii nebo na matejcik.bloguje).
Poslední pobaltský oběd jsme absolvovali v další z restaurací typu LIDO na Gediminasově třídě a jako obvykle jsme se za malý obnos slušně najedli. Ochutnali jsme i tradiční litevskou polévku zvanou šaltibarščiai, která opravdu chutná mnohem lépe než vypadá.
Navzdory své jedovatě fialovorůžové barvě (vyrábí se totiž z řepy) je opravdu dobrá a trochu připomíná boršč. Jenže studený a s pořádnou dávkou smetany. Podává se k ní horký brambor. Mňamka!

Pomalu se blížil čas odjezdu. Ve dvě hodiny dorazil autobus. Naskákali jsme, rozloučili se s Vilniusem a zamířili k definitivně poslednímu místečku na naší trase. Brzy se před námi objevilo. Trakai. Pohádkový hrad uprostřed jezera, jak ho nazvala naše průvodkyně ve svém článku (časopis Země světa, leden 2006). Ostrovní hrad. S břehem ho spojuje jen dřevěná lávka. Prodrali jsme se po ní davem nevěst a ženichů až ke vchodu, vystáli menší frontu u kasy a dostali se do areálu. Podobně jako Turaida, je také Trakai veliké lego a stejně jako v Lotyšsku, i tady slouží hradní místnosti jako muzeum. Nachází se tu obrovské numizmatické sbírky, je zde výstava dýmek i ukázka toho, jak mohl vypadat takový typický hradní pokojík. Můžete si vyzkoušet střelbu z luku nebo kuše a nechat se na nádvoří vsadit do klády (vsadila jsem tam Miláššška, ale pak jsem ho zas pustila ;-mrk).

Zásadní informace: Záchodky v hradním areálu jsou pěkné, čisté, nepříliš drahé a po zaplacení dostanete od hajzldámy dokonce lísteček, který svou grafickou podobou předčí i vstupenku do Petrodvorce.
Poté, co jsme si prolezli celý hrad, probojovali jsme se skrz novomanželské páry zpátky na břeh (je to tu svatebčany doslova nabité a všichni se fotí na té úzké lávce). Cestu kolem jezera lemují tisíce krámků. V jednom z nich mi Milášššek koupil úžasný losí hrneček (používám ho na tužky, protože při pití z něj jsme se s losem šťouchali nosama).
Ani vesnička Trakai není nezajímavá. Hlavní cestu lemují krásné barevné dřevěné domečky, které zde postavili Karaimové, tureckojazyčné etnikum, vyznávající judaismus. Dostali se sem na pozvání litevského knížete Vytautase a více se o nich můžete dozvědět v Karaimském etnografickém muzeu. Většina turistů ale z jejich kulturních tradic pozná nejspíš typické jídlo, zvané kibinas (masem plněné těsto). Neochutnali jsme, takže ho nemůžu ani doporučit ani před ním varovat.
Poslední minutky do odjezdu jsme trávili na břehu koukáním na hrad a hodnocením šatů nevěst a družiček. Dovolená je u konce, ách jo.
Autobus zastavil, poslední pohled k Trakai a odjeeezd k domovu. Cesta ubíhala celkem rychle. Na polsko-litevských hranicích jsme sledovali celníky, kteří téměř rozmontovali osobní auto jednoho mladíka, aby z něj posléze vytáhli několik kartonů cigaret. Jaký byl jeho další osud jsme se ale nedověděli, právě jsme opustili území Litvy a vjeli do Polska. Následoval noční přejezd a před osmou už nás vítalo olomoucké sluníčko. Hurá domů, dospat se!

Fotogalerie z Pobaltí (druhá část) TADY

4 komentáře:

  1. hej,že ti zlí celníci byli poláci?umlátit krucifixem

    OdpovědětVymazat
  2. ->Pliwatko:Nevím jistě, je to možné... každopádně mladík byl dost zkroušený.

    OdpovědětVymazat
  3. Tak, a mam po dovolene... jsem si tak pekne pocestovala po pobalti... kam pojedem priste, looney?
    btw: moc se mi libila fotka z toho osvatbovaneho hradu, kde jste zachytili pokoj i s duchy davno zemrelych panu: http://looney63.rajce.idnes.cz/Pobalti_3._cast/#Pobalti4124.JPG
    jo a sv. anna je fakt nadherna... chvilema vypada postavena z cervenych koralku a ne z cihel....

    OdpovědětVymazat
  4. ->candycane:zítra jedu na exkurzi do litovelského pivovaru, tak že by ses tentokráte podívala tam? Možná to bude i s ochutnávkou ;-mrk
    Jo, duchové... ve žlutým Adidastriku :-hihihi

    OdpovědětVymazat