17. září 2007

Den osmý

Fontány v Petrodvorci, Jantarová komnata v Puškinu a noční otvírání mostů v Petrohradu...
To vše ve vyprávění o osmém dni naší letošní dovolené.

Den osmý
Po procházce velkoměstem nás osmého dne čekala pro změnu trocha přírody, ačkoli, pravda, umělé. Na tento den byla totiž naplánována prohlídka Petrodvorce (Petěrgofu), zejména přilehlých zahrad. Počasí se od rána netvářilo nijak přívětivě, ale aspoň nepršelo.


Spěchali jsme. Chtěli jsme na vlastní oči vidět spuštění unikátního systému fontán, který funguje na principu spojených nádob. Zastavili jsme u Velké kaskády, kde už se tísnily davy s fotoaparáty. Hrála hudba, jinak zatím nic. Najednou to však v chrličích začalo syčet a bublat, pomalu začaly tryskat první proudy vody a nádrž se zvolna naplňovala. Svalnatý Samson, krotící pozlacenou potvoru, dostal svou každodenní sprchu. Postupně se přidávaly další a další sochy, voda kaskádovitě padala dolů. Hudba vrcholila. Maskaróny ale pořád nic. Ten den se k všeobecnému chrlení nepřipojily. Vlastně celá Velká kaskáda jela tak nějak napůl. Zrovna jsme se svou návštěvou trefili do oslav Dne vlajky - bohatý program, střelba z děla, patetický přednes ruského recitátora, červené, modré a bílé dýmovnice. Jenže to všechno znamenalo notná omezení, bohužel pro nás.


Přesunuli jsme se dál, abychom u dalších fontán byli dřív než ty davy lidí za námi. U oranžerie jsme narazili na svítívě zlatého Tritona obklopeného zubatými želvami s otevřenými hrdly. Kousek od něj vyrůstala Šachová hora se třemi barevnými draky na vrcholu, pod ní se pak tyčily vysoké Římské fontány obklopené zajímavě ostříhanými okrasnými keři. Zatímco mnohé z kašen byly ještě "suché", nás pokropila slušná dešťová sprška. Asi aby nám to nebylo líto... Schovali jsme se tedy pod duby v aleji. Slejvák naštěstí po chvíli přešel do mžení, a tak jsme pokračovali k Pyramidě a dál k pobřeží. Moře bylo zahalené v šedi a byl z něj cítit chlad. Přesunuli jsme se k fontáně Slunce, která se po sérii podivných zvuků "rozběhla" i se svým otáčejícím se ústředním symbolem. U paláce Monplaisir jsme se zahlédli Snop, pak jsme zamířili k Deštníku a objevili jednu "skrytou hrozbu". Na oko se ty dvě lavičky tvářily nevinně, ale jakmile někdo prošel, pěkně ho zcákaly. O tom jak to probíhá si můžete udělat představu z tohoto poněkud roztřeseného videa (jsou to snímky od islandského operního sboru).



Jelikož nejsem žádný odborník přes fontány a přece jenom nějaký ten pátek už od naší návštěvy utekl, musím se přiznat, že už si nepamatuju přesné pořadí, ve kterém jsme krásy Dolního parku shlédli. Rozhodně jsme však neminuli Adama a posléze i Evu, byla tu Zlatá hora, nezapomenutelná Lví kaskáda, která dala vzniknout neobyčejnému snímku, Mořský kanál vedoucí až k Velké kaskádě, Velrybí fontána a mnoho mnoho dalších. Pár z nich se dá vidět přímo "v akci" na těchto stránkách, fotky totiž jejich tryskající krásu vždy trochu "zmrazí".
Když jsme se dostali zase zpátky k paláci, Samsonova kašna "spala".
Z reproduktorů hřímal recitátorův dojatý hlas cosi o nádheře vlajky, dýmovnice dýmaly a dva chlapci na svahu po stranách kaskády rozvíjeli postupně tři barevná plátna ... Och (ironicky míněné). Raději jsme se odebrali k východu a v jednom ze stánků zakoupili typický ruský suvenýr. Matrjošku. To si člověk prostě nemůže nechat ujít...

Následoval přesun do města Puškin, známého taky jako Carské Selo. Od dvou hodin jsme tu byli objednáni na prohlídku Kateřinina paláce, který mimo jiné skrývá i slavnou Jantarovou komnatu. Pravda, ne tu původní, ta se nenašla, ale novou, umně restaurovanou. Její výzdoba je tvořena dvěma tunami jantaru, při práci se ale spotřebovalo celých 8 tun tohoto minerálu. V paláci se sice mohlo fotit, Jantarová komnata však byla výjimkou... takže ji neuvidíte (tedy alespoň ne na mých snímcích).
I tady, v Carském Selu, stále probíhají velké rekonstrukce a spousta sálů v paláci je ještě zahalena lešením. Srovnáme-li ale současnou podobu a stav, v jakém se místo nacházelo po 2. světové válce, musíme chtě-nechtě smeknout před pány restaurátory. Součástí prohlídky je také výstava fotek, ze kterých běhá člověku mráz po zádech - snímky polorozpadlé ruiny, holé obvodové zdi, díry po kulkách, ani památky po fasádě, děs a hrůza. Těžko byste si představili, že takhle dopadl ten nádherný modrobílý palác, před kterým stojíte.
Ještě před samotnou prohlídkou paláce jsme se rozdělili na dvě skupiny - my, povětšinou mladší ročníky, kteří rusky "nepanimájeme", a ti, jimž ruština problémy nečiní. Musím říct, že tentokrát jsme na tom my byli lépe. Naše mladá ruská průvodkyně byla úžasná, vykládala poutavě (to jsem si samozřejmě odvodila jak z jejích gest a výrazu, tak z Jitčina překladu), bylo to fajn. Průvodkyně druhé skupiny prý hodně mluvila o historii, což vždycky až taková sranda nebývá. Navíc jsme zjistili, že každá skupina se dozvěděla trochu něco jiného, takže dodnes nevím jak přesně to bylo s tou slečnou se džbánem, jejíž socha jsme později viděli.
Po prohlídce interiérů jsme ještě prošli park s jezírkem, umělou jeskyní Grottou, Cameronovou galerií s "bezbariérovým" můstkem pro stárnoucí Kateřinu Velikou, v dáli stála loděnice a minuli jsme i fontánku s výše zmíněnou dívkou se džbánem.

Cestou zpět do Petrohradu jsme se museli s autobusem probít skrz davy turistů lačnících také shlédnout Jantarovou komnatu. Počasí se lehce vyjasnilo, sluníčko vysvitlo, lidí plno... Na hotel jsme přesto dojeli poměrně brzy. Rozhodli jsme se pro menší nákupní obchůzku po okolí. Hledali jsme knihkupectví, kde by si Milášššek mohl koupit pořádný slovník, případně obchod, ve kterém bychom utratili zbytek rublů. Poté, co jsme prošli téměř celý Moskevský prospekt, což byl asi tříkilometrový pochod, a zeptali se dvou domorodců, objevili jsme na rohu prodejnu knih. Pořídili jsme tu jak Anglicko-ruský slovník, tak dva hezké nástěnné kalendáře (pro nás jeden, rodiče si koupili druhý) a já navíc koupila ještě asi dvacet kapesních kalendáříků, bo jsem nadšená sběratelka. Cestou zpět jsme se vyblejskli u obří sochy Lenina na Moskevském náměstí, prošli několika podchody se stánky s ultralevnými DVD a úspěšně se dostali přes pár přechodů pro chodce. Jak jsem říkala, na červenou na semaforu se tu moc nehledí a občas ani zelený panáček není zárukou, že se vám na zebře nic nestane, jednu pozitivní věc ale musím zmínit. V Petrohradu i pobaltských zemích jsem se asi prvně setkala s užitečnou pomůckou pro uživatele silnic, kterou je odpočítávací měřič u semaforů. Pod signalizačním zařízením u přechodů pro chodce jsou umístěny "digitální hodiny", které ukazují kolik času zbývá než se ze zelené stane červená (a naopak). Takže víte, máte-li přidat do kroku a vlítnout do silnice, nebo zvolnit, protože už to stejně nestihnete. V českých zemích jsem nic podobného neviděla, ale určitě bych to ocenila. U nás se barevný povel STŮJ a VOLNO dodržuje přece jen více než tady.

Po dobré večeři jsme se i navzdory původnímu rozhodnutí vydržet až do půlnoci vzhůru na dvě hodinky natáhli. Vstávání však bylo více než krušné.



Den devátý
V nula nula hodin, teď už vlastně devátého dne dovolené, jsme se všichni sešli dole u recepce, abychom společně nastoupili do objednaného autobusu, jehož ruský řidič nám měl udělat okružní jízdu nočním Petrohradem. Vyvrcholením celé akce pak byla zastávka u Palácového mostu, který jako jediný při tradičním otvírání mostů, pozvedne obě svá ramena. Shlédli jsme tedy Něvský prospekt, Ermitáž, kostely, ... Jako poslední vozidlo jsme se dostali přes Palácový most a mířili po druhém břehu dál, když najednou někdo zezadu volá: "Už se zvedá!" A opravdu. O více než půlhodinku dřív. A my to neviděli. Zrada! Bylo tedy rozhodnuto počkat na otevření dalšího z mostů, které ovšem mělo nastat až za necelou hodinu. Zastavili jsme kdesi u řeky a bloumali po okolí Letního sadu čekajíce na tu údajně úžasnou podívanou. Jo, za bílých nocí, to musí být jiná. Rusové ve dvě v noci za podivného nočního světla bouchají šampaňské a slaví. Jenže... mě to jaksi nechytlo. Navíc ani nebyla bílá noc. Kolem 1,45 se doprava prostě zastavila, most se zvedl a svíral se zbytkem silnice podivný tupý úhel. Toť vše. Hmmm! Zpátky do autobusu, na hotel, spinkat. A v sedm na snídani, to teda bude ráno!

Foto z Petrodvorce, Kateřinina paláce a nočního otvírání mostů TADY



4 komentáře:

  1. Poťouchlé lavičky a předžvýkaná voda. Super zážitky! /řehtík/

    OdpovědětVymazat
  2. Ad. předžvýkaná vodaNení lepší ruské vody než té ze lvího chřtánu...

    ...a pak, po té oranžové vodě z hotelového kohoutku, kterou jsem radši nepila, už člověka nic nepřekvapí!

    OdpovědětVymazat
  3. Máme je i u nás!V Přerově před hlavním nádražím jsem v sobotu objevila odpočítávací měřič u přechodu pro chodce!

    OdpovědětVymazat
  4. pokud sbíráš kalendáříky a máš zájem o výměnu tak se mi ozvi

    OdpovědětVymazat

Díky za komentáře!