14. září 2007

Den sedmý

Z Evropské unie vzhůru za dobrodružstvím do ruského velkoměsta aneb
Den v Petrohradu.

Den sedmý

Ráno jsme se probudili asi v sedm hodin místního času v našem pokojíku v petrohradském hotelu Rossija. Poté, co z kohoutku nad umyvadlem odtekla trocha naoranžovělé vody, jsme se opláchli a zamířili na snídani. Výběr byl slušný, jídlo dobré, opět forma švédských stolů. Na recepci jsme si vyzvedli pasy. V Rusku je totiž povinností ohlásit se v místě pobytu na tamní policii. Aby věděli, kde vás hledat. Za nás to naštěstí udělal hotel, takže jsme večer jen odevzdali pasy a ráno je dostali zase zpět. V devět jsme měli vyrazit na společnou prohlídku města.

Takže celkem v pohodě. Akorát mamka se přiznala, že po vhození mince ji turniket odmítl na stanici Park Pobědy pustit, tak ho podlezla. No co, nechtěla zdržovat dopravu!Podle předpisů EU (nebo koho) musel autobus ten den povinně 24 hodin stát a nehnout se z místa. Tudíž nás čekalo poněkud dobrodružně vyhlížející cestování metrem. Nutno říct, že vzhledem k ucpaným silnicím jsme nakonec byli za metro rádi, navíc jsme to z hotelu měli kousek a nemuseli jsme nikde přestupovat. Každý z nás vyfasoval dvě mince (=jízdenky) a vyrazili jsme k nedaleké stanici Park Pobědy (Park vítězství). Tam byl nával! Minci jsem vhodila do příslušného otvoru, turniket povolil a pustil mě k eskalátoru. Vzpomínala jsem na vlka z Jen počkej, zajíci! Schody tu mají mnohem delší než v Praze, kvůli písčité půdě tu metro jezdí dost nízko pod zemí. Lidí bylo všude plno (ačkoli na jih Ameriky to asi nemá) a já se neustále ohlížela po svých spolucestujících, abych se neztratila z dohledu. Konečně jsme sjeli až k nástupišti, protáhli se kolem budky dozorčí (úžasná profese - celý den hledět na davy lidí proudící do metra a v případě dopravní špičky zapnout i třetí eskalátor) a na vlastní oči uviděli petrohradskou specialitu, tzv. stanici metra uzavřeného typu. Krásně je to vysvětleno v odkazu na Wikipedii, laicky bych to popsala asi jako běžné nástupiště v metru, s tím rozdílem, že není vidět koleje. V místech, kde lze tušit tunel, je stěna s několika železnými, bytelně vyhlížejícími vraty, která se otevřou teprve poté, co přijede souprava. Díky podobnosti s principem obyčejné zdviže je tento typ stanice metra označován taky jako vodorovný výtah. Vzhledem k tomu, že jsem to nečekala a výše zmíněné informace vyčetla až po návratu domů, dost mě to překvapilo. Vyvolávalo to ve mně trochu klaustrofobní pocity.
Když souprava dorazila, bylo nejprve slyšet otvírání dveří vagónu. Pak tmavá vrata pustila vystupující ven a nás dovnitř. Bylo mi dost těsno, pohledem jsem neustále hlídala Miláššškův batoh a v ruce pevně svírala foťák. Samozřejmě, že se tu dost krade. Metro se rozjelo po své modré trase, stanice od sebe byly dost daleko. Rozhlížela jsem se po nevrlých, zamračených petrohradských obličejích. Asi dojíždějící pracující. Jitka měla pravdu, když říkala, že turistu v Rusku poznáte nejlépe podle toho, že se směje. Mezi místními byste opravdu nenašli ani náznak úsměvu, podmračený výraz je něco jako součást koloritu.
Stanice Gorkovskaja, naše výstupní. Hurá, zase budu moci dýchat! Opět dlouhé jezdící schody, pak těžké dveře ven na ulici, které jsem málem neotevřela. Čekáme až se celá skupina vymotá z podzemí. Ztráty žádné, akorát z batohu jedné paní někdo ukradl baterky.
-Asi si mysleli, že tam budou peníze. Měla jsem je v takovém koženém váčku.

Prohlídka mohla začít. Ještě než jsme se dostali na nábřeží Něvy, potkali jsme billboard s reklamou na Velkopopovického Kozla (nebyl čas ho vyblejsknout). Pomalu jsme se blížili k mostu do Petropavlovské pevnosti, když začalo drobně mžít. Naštěstí nic hrozného, takže jsme se rozhodli pro krátkou procházku po hradbách, zatímco ostatní většinou navštívili katedrálu Petra a Pavla.
Pevnost se intenzivně opravuje, což turisté odnášejí většinou pískem v botách nebo blátem na nohavicích. Ani my jsme o to nebyli ochuzeni, zvlášť v lehkém deštíku. Blížila se hodina našeho srazu, a tak jsme čekali u sochy (už bohužel nevím čí) a s díky odmítli foto s "Petrem I." a "Kateřinou Velikou" (dva lidé v historických kostýmech, se kterými se za poplatek můžete vyfotit; rozhodně ne poslední, které jsme v Rusku viděli - zajímavá brigádka, pouvažuju o převleku za krále Ječmínka na olomouckém náměstí).

Branou jsme se dostali na nábřeží, kde už na nás čekala výletní loďka. Máte-li na Petrohrad jen jeden den a chcete něco vidět, tak je plavba po kanálech ideálním řešením. Posadili jsme se na palubu, kochali se pohledem na Něvu a město na jejích březích. Zase začalo mžít, pak lehce pršet. Když už jsem přes dešťové kapky sotva viděla před sebe, odešla jsem se schovat dolů, do zastřešené části s velkými okny. Odtud byl výhled taky dobrý. A sušší. Projeli jsme kolem Aurory, pak zatočili kolem Letního sadu a dál pokračovali po říčce Fontánce. Podjeli jsme Řetězový most a Aničkovův most, zvaný Most šestnácti kulí - jsou zde čtyři sochy mužů krotících koně, ehm... takže si to spočítejte :-hihi. Na říčce Mojce pak za zmínku stojí Modrý most, dlouhý téměř 100 m, Červený most, Zelený most nebo Most polibků. Minuli jsme Ermitáž i Admiralitu, viděli nespočet paláců no, velice příjemně strávená hodinka a půl. Vysedli jsme na nábřeží nedaleko Měděného jezdce a kolem tohoto petrohradského symbolu šli dál až k chrámu sv. Izáka. Chtěli jsme se na město podívat ještě shora, z kolonády. Čísla na každém desátém schodu udávala, kolik že nám jich ještě zbývá než se dostaneme na vrchol. Bohužel si už celkový počet nepamatuju, ale výhled byl krásný. Nepršelo. Deštík začal až při cestě k Ermitáži, odkud se táhla řada až ven. Nepříznivé počasí zahnalo všechny do muzea. Ach jo, to nic nestihnem.
Po půlhodině čekání v líně postupující frontě se pár nadšenců pod vedením průvodkyně Jitky rozhodlo prodrat se k pokladně. Povedlo se. Za pár minut jsme byli uvnitř (jj, malý český člověk si opět poradil). Vstupné 350 rublů, já jako student zdarma - hahá (doporučuju vozit všude s sebou ISIC kartu).

Tedy, Ermitáž... Nádhera. Krásné velké sály, mnohé bohužel v opravě, spousta obrazů, že nevíte kam dřív. Času málo, lidí moc. Rozhodně by to tu stálo ještě za minimálně jednu návštěvu, to vím jistě. Těš se na mě, Petrohrade. I se Zimním palácem! Víc se o téhle úžasné galerii asi rozepisovat nebudu, to se zkrátka musí vidět.

Po zběsilé prohlídce, náročné fyzicky i psychicky, nás čekaly ještě dva kostely. Tím prvním z nich byl Chrám Kristova vzkříšení, typický pravoslavný svatostánek s nádhernými baculatými barevnými věžičkami. Strašně moc se mi líbil. Je to takové veselé, milé,... ne jako strohé katolické kostely (ačkoli gotické katedrály mají také něco do sebe). Věnovala jsem mu opravdu spoustu fotek.
Druhým kostelem pak byl Kazaňský chrám na proslulém Něvském prospektu. Mohutný a šedivý chrám. Uvnitř provoněný (zdá se mi to nebo mají ve východních kostelech voňavější kadidla?). Zrovna probíhal nějaký obřad, tak jsme se tiše vytratili. Byl čas naskočit na metro. Musíme stihnout večeři.


Cestou zpátky měl problémy s turniketem pro změnu Milášššek. Nepřeskočil, nepřelezl, nepodlezl. Koupil si další žeton. A frčeli jsme zpátky k parku, do hotelu, na večeři. Mňam.
Kvečeru jsme vyrazili na drobný nákup do nedalekého supermarketu Pjaťoročka (čili Jednička). Ceny více než příznivé, cigarety za pár šupů a nejen ony (jak je opak drahoty, levnota?). Nakoupeno, zaplaceno, jde se na pokoj.
Dobrou noc!
Fotky z Petrohradu k nahlédnutí zde

1 komentář:

  1. Krásné fotky, jo, nádhera a ta stanice uzavřeného typu... :)) Nu, pagadí!

    OdpovědětVymazat