Den čtvrtý

Tentokráte to bude Hora křížů (Litva) a Riga (Lotyšsko).

Den čtvrtý

Ráno jsem se probudila ve svém měkkém ďolíku s nepříjemným svědivým pocitem na stehně. Kousanec! Červený flek velikosti mexického dolaru, ne-li větší! Zřejmě následek krátké zdravotní zastávky v borovém lesíku... Ach jo, nejraděj bych si nohu rozškrábala do krve. Hrůza. Bohužel mě tohle svědění, jak jsem hned v té chvíli odtušila, mělo provázet po celý zbytek dne. Program byl ale naštěstí natolik zajímavý, že mi nějaký litevský hmyzák naprosto nemohl zkazit náladu...

Po snídani odjezd směrem na severozápad k městu Šiauliai. Za oknem autobusu stále ta samá litevská placka. Už vím, kde asi čerpal Terry Pratchett inspiraci pro svou Zeměplochu. Vždyť celé Pobaltí je jedna velká zelená rovina, sem tam lehce zvlněná, posetá všemi těmi poli, loukami a lesíky. Pravda, na cykloturistiku je to tu jako stvořené, ale pro řidiče uspávající, a tudíž potenciálně nebezpečné. Koneckonců, jak jsem vyčetla z chytré knihy, nejvyšší vrchol Pobaltí měří pouhých 318 m (nachází se v Estonsku).

Po pár hodinách cesty se před námi konečně objevuje náš první cíl. Hora křížů, litevsky Kryžiu Kalnas. Označení hora je zde míněno opět v rámci pobaltských měřítek. My bychom toto místo nazvali zřejmě kopečkem, svou podstatou je to spíš hromádka. Desítky tisíc malých křížků tu totiž téměř zavalují své podstatně větší "kolegy", kteří se tyčí snad až do nebe. Mezi nimi, od sochy Ježíše Krista, kterou daroval papež Jan Pavel II. při své návštěvě, stoupá vzhůru úzké schodiště až k vrcholu, kde na vše dohlíží panenka Marie. Je to velice působivé místo, i na mě, ateistku, udělalo dojem, a bez davů turistů to tu musí být ještě mnohem lepší. Průvodci většinou doporučují ranní úsvit a večerní soumrak; no, snad příště.

Při důkladném zkoumání se tu kromě nádherných kovových nebo ze dřeva vyřezávaných křížů dají najít i různé kuriozitky - krucifixy svařené z trubek, uháčkované nebo látkové, mušličkami zdobené a dokonce jeden vyrobený z automobilových poznávacích značek. Cesty víry jsou nevyzpytatelné...

Poslední pohled na podivuhodný pahorek, nastartujem motor - vstříc Lotyšsku.

Po překročení hranic dochází opět k drobným změnám lingvistickým. Už žádný propanas-butanas nebo třeba bankas, ale propans-butans a banks. Místo milijonas je tu miljons. Samozřejmě, že je v tom zase háček a pouhým přidáním -s si člověk nepomůže. Nepořídíte se ale ani podle vám již "známé" litevštiny. Hotel (litevsky viešbutis), se tu řekne viesníca a ulice je iela (litevsky gatvé). A slovíčko veikals není nic nechutného, jde o lotyšský výraz pro obchod nebo prodejnu. Nezbývá tedy než opět spoléhat na znalost angličtiny nebo ruštiny.

Riga nás přivítala sice slunečným, nicméně přeháňky slibujícím počasím. Ze všeho nejdřív nás tu čekal oběd. Aby to bylo stylové, vybrala pro nás průvodkyně Jitka restaurační zařízení "Velké LIDO". Síť techto jídelen můžeme najít po celém Lotyšsku i v Litvě, my jsme ovšem zamířili do toho největšího, prapůvodního Lida. Stavba, z venku připomínající obrovskou chalupu s větrným mlýnem, uvnitř vypadá jako prostorná selská světnice. Dřevěné masivní židle i stoly, výzdoba s přírodními motivy, zkrátka vše v rustikálním stylu. Obsluha v krojích, děvčata s věnečkem z kvítí na hlavě. Ujímáme se podnosů a vstupujeme. Kolem nás samé dobroty - tu ryba, tam pizza, tuhle zelenina a támhle sladkosti. Vše čerstvé, lahodně vyhlížející, s popiskou i v ruštině i angličtině a také s cenovkou. Nabíráme si, naléváme limonádu a s plnými podnosy pak míříme k pokladně, kde je vše sečteno, a poté zaplaceno kartou, protože je to nejvýhodnější a kupodivu i rychlé. Usedáme ke stolu, jíme, pochvalujeme si to.

Ano, zjednodušeně by se dalo říct, že LIDO je pobaltská obdoba západních fastfoodů, ale... V Lidu si můžete vybírat očima, vybíráte jak dlouho chcete. Oběd si složíte podle představ z různých (i šílených) "komponent". Cena záleží na vašem apetitu. Vybere si tu každý, i vegetarián, chcete-li, najíte se zdravě (narozdíl od tučných jídel v rychlém občerstvení). Příjemné prostředí a usmívající se personál v krojích. Zkrátka a dobře - MacDonald bledne závistí a KFC zlostí puká. LIDO, to je zkrátka takový "superbufáč na vysoké úrovni".

Autobus nás naložil i s našimi přecpanými žaludky a odvezl do centra největšího pobaltského města. Výčtem všech památek vás zatěžovat nebudu, koneckonců je to v každém průvodci a nejlepší je stejně osobní návštěva. Vypíchla bych jen pěkný dům Černohlavců (viz obrázek), kostel sv. Petra s mohutnou věží, tři historické domy zvané Tři bratři (mimochodem, v Tallinnu mají zase Tři sestry), monumentální památník svobody - dívka se třemi hvězdami, které symbolizují tři historická území Lotyšska a středověké opevnění se vstupními branami. Stranou centra je pak několik ulic s nádhernými secesními domy. V jednom z nich sídli i české velvyslanectví. Z dálky je pak vidět vysokou, konstrukčně pěkně řešenou televizní věž. Toť Riga, rušné hlavní město Lotyšska.

Ubytováni jsme byli na okraji města v hotelu Jurnieks, což prý znamená námořník. Jedno z těch lepších ubytování - konečně trochu tvrdší matrace...

---

Všechny části cestopisu z Pobaltí: Den první a druhý, Den třetí, Den čtvrtý, Den pátý, Den šestý, Na hranici estonsko-ruské, Den sedmý, Den osmý, Den devátý, Den desátý, Růže z Turaidy, Den poslední

---