12. září 2016

Ještě jednou o dovolené v Beskydech

Do Beskyd jsme se vydali celkem na čtyři dny. Na Pustevny jsme vyrazili raději už v pátek s tím, že o víkendu tam bude ještě víc lidu (a i tak tam byla hlava na hlavě), na sobotu jsme zvolili trochu méně známý cíl. Jezero v Jezerném.

V plánu jsme měli okruh přímo ze Soláně po hřebenu do sedla Pod Kotlovou, pak dolů k Jezeru, silničkou do obce Jezerné a zelenou značkou se nechat zavést zpět nahoru.
Ze Soláně jsme vyšli po červené, té samé, po níž jsme se ve čtvrtek snažili dojít na Vsackou Tanečnici. Možná nás to mělo varovat. Sice nebyla v mapě označena plnou čarou, ale opět jsme předpokládali, že cyklotrasu by měl náš kočárek zvládnout. Ze začátku to šlo. Sem tam kořen, občas štěrk nebo kameny. Po dvou kilometrech jsme ale usoudili, že dál to takto nepůjde. Drncání bylo příliš intenzivní, kočár se téměř nedal vézt a Junior si klidně chrupkal, takže jsme ho nechtěli vytahovat ven a budit, abychom ho přenesli. Navíc to vypadalo, že bychom ho museli donést až k Jezeru, které bylo ještě docela daleko. Co teď, vrátit se? Nebyla by to škoda?

Dramatická cesta z kopce
Byla tu ještě jedna varianta. Podle GPS byla kousek od nás keška, ke které vede lesní cesta. Z ní bychom mohli zahnout na zelenou značku a odtud bychom se k Jezeru taky dostali. Shodli jsme se, že to zkusíme. Vrátit se můžeme vždycky. Odbočili jsme tedy z hřebenovky na neznačenou pěšinu, která vypadala schůdně. Našli jsme keš a pokračovali čím dál tím strmějším klesáním kolem několika chaloupek. Místy to byl trochu větší sešup než jsme čekali, ale Czechbart to naštěstí zvládl ubrzdit. Nahoru by se ale tudy jet nedalo, říkali jsme si. Konečně jsme se napojili na zelené turistické značení. Ani to nebylo úplně ideální, místy jsme měli strach, jestli se na úzkou cestičku vejdeme. Několik set metrů nás zase pro změnu značka vedla po silnici, kde naštěstí nebyl moc velký provoz, ale dvakrát příjemné to nebylo. Dorazili jsme do Jezerného a usoudili, že zpátky se vrátíme autobusem. Honem jsem nažhavila ty internety v mobilu a zjistila, že nám to jede za hodinu a půl. Nebo až za dlouho.

Malý J. u Jezera s velkým "J"

Byli jsme jen něco málo přes kilometr od Jezera - když už jsme až tady, tak se k němu aspoň podíváme, ne? Vzali jsme to tedy rychlým (až svinským) krokem do mírného kopce, abychom za dvacet minut už rozkládali u vody deku a ohřívali Juniorovi oběd. Penne s tuňákem zblajznul za chvilku, stihli jsme se ještě pokochat okolím, cvaknuli jsme pár fotek a hurá zpátky k rozcestníku a dalších pár set metrů na zastávku. Tam jsme ve zbylé chvilce poobědvali my dva (obložený rohlík vážně bodnul). Nechali jsme se vyvézt pěkně až do sedla na Čartáku, byla to Juniorova první cesta autobusem (auto, vlak, autobus, teď už mu chybí jen tramvaj), a dost jsme si tohle rozhodnutí pochvalovali. Přece jen, po zelené nahoru bychom si v těch terénech pěkně mákli (co si budeme nalhávat, hlavně Czechbart by si mákl). Takhle nám na chatě zbyla ještě spousta času na pohodový odpolední šlofík. A trocha sil na kratší podvečerní procházku, aby nám před objednanou večeří hezky vytrávilo.


Pro zájemce o trochu adrenalinu s kočárkem, zde je naše konečná sobotní trasa (bez zacházky po červené, kudy jsme to nakonec vzdali): https://mapy.cz/s/13EZt.
Celkem 7,6 km.

Před námi byl poslední den dovolené, neděle. Nasnídali jsme se, vyslechli si od majitele chatek pochvalu na naše hodné dítko, nadmuli se pýchou, sbalili, naložili auto a zamířili do Velkých Karlovic, tentokrát ale trochu víc na východ. Auto jsme zaparkovali ve Velké Hanzlůvce a po asfaltové silničce začali stoupat vzhůru. To jsme ještě netušili, že dudlík zůstal v autě. Když už jsme byli tak daleko, že by se ani jednomu z nás nechtělo na parkoviště vracet, Juniorovi se přestala jízda líbit. Chtěl si schrupnout, ale bez dudlíku ne a ne usnout. Po chvíli marného utěšování jsme se rozhodli naložit dítě do manduky, a protože do cíle bylo ještě daleko, vyzkoušeli jsme poprvé posadit si ho na záda. Do té doby jsme ho nosili vždy jen na břiše, jenže začíná být dlouhán, a já přes něj nevidím na cestu. Taky musím říct, že na zádech to pro mě bylo o mnoho pohodlnější. Juniorovi se to též líbilo. A díky tomu, že jsme byli na dítě dva, Czechbart mohl kontrolovat, co se vzadu děje a například natáhnout spícímu mrňousovi kapuci, aby mu neklimbala hlava. Takto jsme došli až na vrchol Miloňová, kde stojí stejnojmenná rozhledna.

Nosíme na břiše, nosíme na zádech - Manduca v akci

S již bdělým a do růžová vyspaným uzlíčkem na zádech jsme vystoupali vzhůru a užili si panoramata. Bylo tam hezky, jen trochu těsno. Zrovna jsme narazili na skupinu výletníků a vyhlídková plošina není z největších, ovšem všichni nám pěkně uhýbali a mrňous se na ně za to krásně smál. Pod rozhlednou si pak dal obídek.


Miloňová

Ačkoli červená značka vedoucí z asfaltky k rozhledně je s terénním kočárkem v pohodě sjízdná, cestu zpět jsem absolvovala opět s naloženou mandukou na zádech. V kočáře se vezl batoh. Poznámka pro příště: třikrát zkontrolovat, že máme v tašce dudel!
Cesta tam i zpět byla tedy v mnoha ohledech stejná. Uvažovali jsme i o návratu po zelené značce k rozcestí Nad Lanternou, ale terén tu pro náš kočár opravdu nebyl vhodný, plný kořenů a hrbolů, no zkrátka lesní stezka. I tak to ale byla pěkná procházka (až na ten řev, samozřejmě, ale ten se vyřešil).
Po návratu na parkoviště jsme s úlevou objevili dudlík zapadlý v autosedačce. Přece jen jsme měli trochu obavu, jestli jsme ho někde neztratili, nebylo by to poprvé, že.

Opět přidávám odkaz na trasu našeho výletu: https://mapy.cz/s/13G2h.
Celkem tam i zpět 7,6 km.

Domů jsme to vzali přes Bumbálku. Na oběd jsme zastavili ve Valašském šenku na Zavadilce, kde Czechbart s Juniorem na klíně musel deset minut mlsně koukat na obrovské pečené koleno ležící před ním na stole, dokud jsem já nezhltla svůj srnčí guláš. Pak jsem si dítě převzala a on se do té obří porce mohl s chutí zahryznout. Jinak to nešlo. Zatímco houbového kubu, kterého si objednal na sobotní večeři, mohl klidně pojídat i s mrňousem na klíně, koleno si žádalo náročnější zacházení. Na druhou stranu, všechno naše stravování v restauracích proběhlo v klidu, bez řvaní, nehod nebo ostudy, takže Juniora musím velmi pochválit (a ťukám to na dřevo).

Domů jsme dorazili navečer, trochu uvaření z přehřátého auta, lehce unavení, ale spokojení. První dovolená ve třech se vydařila. Už se těšíme na další!

A ještě jedna rodinná fotka z místa ubytování

Žádné komentáře:

Okomentovat