19. července 2015

Poslední dovolená ve dvou - pokračování

Předpověď na sobotu nebyla ideální. Probudili jsme se, déšť bubnoval do střešního okna a nám se ani nechtělo vstávat. Po snídani, při které jsme probírali různé alternativy, se ale počasí trochu umoudřilo, a tak jsme nakonec vyrazili podle plánu na severozápad. Že uvidíme.


Loni jsme byli na hradu Houska. Letos jsme vyrazili na Pecku. Co příště? Že by Kost?

Na Pecce probíhal nějaký festival, takže tu byla spousta lidí, stanů a psů. Na prohlídku jsme se ale dostali, takže jsme na vlastní oči viděli model a obrázky původní podoby hradu, vlastně zámku, který působil mohutným dojmem. Zvlášť ve srovnání s dneškem. A na vlastní uši jsme taky slyšeli funkční, ale silně rozladěný orchestrion. Taky do sklepení jsme se podívali. Přestalo poprchat.

Cesta. A na jejím konci je Pecka.
V cestě na severozápad jsme pokračovali dál. Navzdory začínajícímu létu se naším cílem měl stát skokanský můstek. V Lomnici nad Popelkou jsme se trochu zamotali, ale nakonec jsme do areálu V Popelkách trefili. Jako obvykle, když se vydáme na pěknou rozhlednu, byl opar. Po zdolání celkem mrtě moc (čti 347) schodů a dvanácti stupňů jsme si tedy Krkonoše museli trochu domýšlet. Ale určitě tam někde byly! I Jizerky.
Mimo jiné jsem zjistila, že skoky na lyžích nejsou nic pro mě. Stačilo mi se z můstku jenom koukat, i tak jsem se na ochozu pevně držela zábradlí, natož abych se pustila dolů a HOP. Asi by mi nevyhovovalo ani to množství schodů, co člověk musí vyšlápnout vzhůru. Nevím, co je těžší, jestli nahoru táhnout ještě lyže, nebo "jenom" šestiměsíční pupek. Ovšem vyfuněla jsem tam a Czechbart mě ani nemusel moc postrkovat.

A tady se pak odrazí a "hópnou"!

#Loonohy na vrcholku rozhledny
Když už jsme byli nahoře (bylo tam příjemně), chvíli jsme si tam poseděli. Možná bychom vydrželi relaxovat i déle, nebýt toho týpka, který na protějším svahu komentoval probíhající cyklistický závod. Jeho kecy byly nepřekonatelné a bohužel i nepřeslechnutelné. V momentě, kdy začal do mikrofonu mluvit o tom, že si potřebuje na chvíli odskočit na toaletu, jsme se radši rychle sbalili a téměř seběhli dolů v čiré hrůze, že se snad dočkáme podrobných informací o tom, jaké to na oné místnosti bylo.

Byl čas oběda. V centru Lomnice nás žádný podnik moc nezaujal, tak jsme nakonec skončili na další rozhledně. Na kopci Tábor stojí penzion, jehož součástí je i vyhlídková věž. Tu jsme navštívili s žaludky plnými hrachové polévky a řízku. Výhled zase trochu kazil opar, ale něco vidět bylo, třeba Jičín.

Myší díra - prošla jsem
Počasí vypadalo pořád ještě dobře, čas jsme měli taky slušný, takže nakonec došlo i na plánované Prachovské skály. Autem jsme dojeli na centrální parkoviště, prostudovali trasy a usoudili, že si dáme malý okruh s nějakou tou odbočkou.
Zaplatili jsme vstupné a na posilněnou si koupili arašídy a brusinky v čokoládě, mňam.
Bylo už pozdní odpoledne, takže turistický ruch byl docela přijatelný. Co nás trochu zklamalo, bylo značení. Člověk by čekal, že když se tu platí, dostane se mu za to nějakého servisu. Třeba informační cedulky nebo něco podobného. Mrzelo nás, že nevíme, jak se říká jednotlivým skalám, a to nejen kvůli tomu, že jsme potřebovali pro otázku k earthcache zjistit název útvaru, který připomíná pokrývku hlavy. Nakonec jsme úporným googlováním odpověď našli. A během cesty si popisovali, co nám některé ze skalních věží připomínají.

Naštěstí jsem všude prošla, ačkoli v Myší díře (název opět zjištěn ex post) měl Czechbart trochu obavy, že bych se mohla zaseknout. Nezasekla jsem se, úspěšně jsem vylezla až na Vyhlídku Českého ráje, odkud byly vidět Trosky a dokonce i Ještěd, Vyhlídku Míru, Pechovu vyhlídku a pokořena byla i Šikmá věž. Já tam na rozdíl od toho ukňouraného chlapce, který se zasekl na pátém schodku, vyšplhala v pohodě. Chvíli to vypadalo, že než se na věž podíváme, bude muset Czechbart nebohého poseroutku snést v náručí - bylo mu aspoň deset a nebyl z nejštíhlejších, ufff - pak to ale jaksi zvládl a dostal se dolů, kde čekal na matku, která na jeho zoufalé volání naprosto rezignovala a nerušeně se kochala výhledem na Jičín. 
Poznatek do imaginárního rodičovského deníku: Takto ne, přátelé!

Co bychom se báli...

... na Prachovské skály



Takové šikovné lehátko tam mají...
Z Prachovských skal jsme jeli zpátky do Dvora. Pro jeden den toho bylo až až. Akorát večer jsme se ještě zastavili v podnikové prodejně pivovaru Tambor, nakoupit nějaké tekuté suvenýry domů.


Díky krabici s lahváči jsme v neděli jeli domů jako "pan Lorenc". První zastávku jsme si udělali na rozhledně Chlum u Hradce Králové, výhled hezký, ale zase ten opar. No, minimálně jsme si shora mohli prohlédnout bojiště slavné bitvy z roku 1866. To jsme ale ještě netušili, že z plánované procházky sejde. V památníku/muzeu jsme jen koupili turistickou známku, s tím, že na prohlídku expozice nemáme čas, a že si raději projdeme naučnou stezku po okolí, plus vyzvedneme pár keší. Kdybychom věděli, že milá stezka z větší části zarostla trávou až do výšky pasu, takže se projít opravdu nedalo, raději bychom šli do toho muzea. Možná cestu v sezóně posečou, když infocedule zůstaly na místě a v mapách je stále vyznačená, ale 28. června 2015 byla zkrátka neprůchodná.

Ve Lvím safari jsme nebyli, tak aspoň kamenného lva
jsem si pohladila. Stál nedaleko ossária. Naštěstí cesta k němu
byla aspoň trochu posečená.

Cestou do Chlumce nad Cidlinou jsme si dali zastávku ještě v Měníku u dřevěného kostelíka, co vůbec nevypadá jako dřevěný. Je postavený z takzvaných trhanic, což podle tohoto zdroje jsou "ploché úzké desky vzniklé podélným trháním kmene stromu". Je omítnutý, takže zvenčí vypadá jako zděný.

Ještě než jsme došli k zámku Karlova Koruna, zastavili jsme se na výborný oběd ve zdejší Zámecké restauraci. Dostatečně posilnění jsme si pak užili zajímavou prohlídku zvláštního zámku, jehož tvar opravdu připomíná královskou korunu a ve kterém nejsou uvnitř vlastně žádné chodby. Na své si v Karlově Koruně přijdou milovníci koní, protože se mimo jiné dozví jaký je rozdíl mezi isabelou a plavákem. Nebo milovníci pávů, protože těch se v zahradě prohánělo celé hejno.

Dřevěný kostel sv. Václava a Stanislava s dřevěnou zvonicí

Karlova Koruna - zámek v Chlumci nad Cidlinou
Začalo být docela teplo. V zámku bylo příjemně, v autě asi čtyřicet stupňů, vedro. Cesta domů s okýnky staženými až dolů naštěstí ubíhala rychle, tentokrát bez kolon, uzavírek a objížděk. Byli jsme doma cobydup... 

No a příště, příště už asi vyrazíme ve třech :)

Ačkoli... nějaký malý výlet ještě do září určitě stihneme. Třeba jako včerejší válení u Slezské Harty.

Fotka zveřejněná uživatelem Petra Zet (@looneycz),


P.S. Fotoalbum z celé dovolené je ZDE! Předchozí část TADY!

2 komentáře:

  1. V Lomnici se dá zabloudit jako nic, kdo by to řekl do takového malého města :). To je moje jediná vzpomínka na Lomnici - jako jsme tam bloudili a hledali podnikovou prodejnu Technolen :))).
    S oparem dobrý, až při třetí zmínce o něm mi došlo, že se jedná o metorologický jev a ne zdravotní potíž :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To mě těší, že nejsem jediní, co bloudili. Čekala jsem, že k tomu areálu nás navede nějaká šipka. Zřejmě ji na léto sundávají :-D Ale jinak jsou na tom východní Čechy velmi dobře, v porovnání s jižní Moravou a Vysočinou, kde jsou odbočky na silnicích značené úplně debilně (pozdě nebo vůbec - dojedeš na křižovatku a nikde žádný ukazatel, poraď si jak umíš). Akorát ta Lomnice trochu potrápila, no.

      Není opar jako opar ;)

      Vymazat