1. prosince 2013

Cestou necestou okolo Islandu, část pátá

Sváteční den (rozuměj, ten den jsem podle českého kalendáře měla svátek). Snídaně v ceně ubytování a ještě s výhledem na ledovce. Škoda, že vrcholky se opět ztrácely v mlze.

Co by to bylo za den, kdybychom neviděli alespoň jeden vodopád. Dnešní specialitou je Svartifoss. Auto jsme nechali na velkém parkovišti u vstupu do oblasti Skaftafell a skrz probouzející se kemp došli až k dřevěné tyčce s cedulkou, která určovala začátek túry. Stoupali jsme vzhůru mezi nízkým křovinatým porostem. Najednou v trávě cosi zašustilo a my zahlédli hnědého, trochu kropenatého ptáka s delším zobáčkem. Bohužel z nikoho z nás se nevyklubal nadšený ornitolog, takže jsme teprve později vygooglili, že šlo o jespáka obecného.


Cestou jsme si udělali krátkou přestávku u vodopádu Hundafoss. Sledovali jsme jak voda padá dolů do úzkého skalnatého údolí, stéká k úpatí hor a bláznivě meandruje po zdánlivě nekonečných rovinách až k moři, které je dobrých pětadvacet kilometrů daleko. Zatímco kopce svítily svěží zelení, mezi jednotlivými rameny řek převládala spíš hnědošedá.

Pokračovali jsme stezkou dál, nikde před námi ani stopa po místu, kde by mohl být vodopád. Zničehonic se ale údolí rozestoupilo. Jako kdyby tady někdo vydloubnul kus země. A ve vrcholu té "podkovy" byl Svartifoss, proud vody obklopený čedičovými sloupy. Inspirace pro katedrálu Hallgrímskirkja v Reykjavíku. Zblízka se zdál být ještě úchvatnější. V obklopení velkých lávových kvádrů a bohužel i v obklopení turistů (bylo jich tu míň než třeba u Gullfossu, ale pořád moc) si člověk připadal strašně malý.
Vzpomněla jsem si na Panskou skálu. Nikdy jsem tam nebyla, ale možná by stálo za to se tam jet podívat.

Svartifoss

Na zpáteční cestě jsme se zamotali mezi účastníky nějakého zájezdu. Mám dojem, že to byli Španělé nebo snad Francouzi, už si to přesně nepamatuju. Vím jen, že je nebylo možné předejít. Byli před námi i za námi, tak jsme se nechali unášet davem až k parkovišti.

Popojeli jsme jen o pár kilometrů dál.

Svínafellsjök​ull je ledovcový splaz největšího evropského ledovce Vatnajökullu. Šli jsme po úbočí skály a vpravo, hluboko pod námi, byly modro-bílo-šedé hřbety z ledu, které se koupaly v nevábně kalné vodě. Tady někde se natáčely scény do filmu Batman začíná. Připadali jsme si jako kamzíci na horské stezce, přitom naše úmysly byli čistě kačeří. Lov kešky se naštěstí zdařil. Oslavili jsme to společnou fotku se Svínafellsjök​ullem v pozadí.

I přes hrozivě znějící praskání se po ledovci procházely skupinky nadšenců. Nutno dodat, že to byly organizované placené túry s průvodcem. Možná proto ta bezstarostnost v jejich husím pochodu. I my jsme si chtěli na led aspoň sáhnout, a tak jsme sešli k hnědému jezírku v čele ledovce a pár hezkých průhledně bílých kousků vytáhli. Byly... no prostě studené, co jiného.



Ten den bylo zatím nejhezčí počasí, jaké nás na Islandu potkalo. Teplo, jen velmi mírný větřík, svítilo slunko a my si paradoxně hráli s ledem. Teploměr v autě hlásil nějakých osmnáct stupňů. Nad nulou, pochopitelně! Cestou od Svínafellsjök​ullu jsem si v autě sundala bundu, mikinu i triko s dlouhým rukávem. V tílku mi bylo příjemně. Tedy aspoň do doby, než se nebe opět zatáhlo a my se přiblížili k ledovcové zátoce. Tam bylo o dost chladněji. Takže všechny vrstvy zase pěkně navlíknout a ven do té sibérie.

Jökulsárlón, ledovcová laguna, nás přivítala opravdu chladně. Ačkoli, zase se nám pochlubila svými ploutvonohými obyvateli; mezi krami se tu prohánělo několik tuleňů.
Měli jsme na výběr ze dvou druhů exkurze a vzhledem k teplotě vzduchu i vody jsme dali přednost plavbě obojživelným vozítkem (45 minut) před jízdou na nafukovacím raftu (60 minut). Kvůli druhé atrakci bychom se museli navléknout do (zřejmě) neoprenových obleků, a pak se hodinu nechat ostřikovat ledovou vodou, takhle nás čekaly jen oranžové plovací vesty.

Po několika minutách čekání jsme konečně nastoupili, posadili se na lavičky po obvodu paluby a kodrcali se ke břehu. Jakmile vozítko vplulo do laguny, už to byla pohoda, mohli jsme vstát a fotit jedinečné ledové útvary. Náš průvodce, který, ač rodilý Islanďan, nevypadal zrovna seversky (později zmínil, že rodiče pocházejí z Hong Kongu), nám anglicky povyprávěl několik zajímavostí o laguně a ledu. Taky nám prozradil, že kvůli natáčení bondovky Dnes neumírej filmaři nechali jezero zamrznout. Nebylo to ale jen tak. Aby byl led na hladině dost pevný pro honičku aut, bylo potřeba přehradit ústí laguny, protože jinak se do ní při přílivu dostávala mořská voda. Ta má nižší bod tání, čímž brání dokonalému zamrznutí. Vykládal nám i o ledových krách, jak se světlo různě odráží od jejich povrchu, takže vypadají bíle nebo modře. Pak k boku lodi dorazil jeden z kolegů, kteří brázdí jezero na gumových člunech, a dovezl nám kus ledové kry, abychom se přesvědčili, že je led opravdu průhledný. Kousek jsem ochutnala. Byl... ledový :)

Docela vymrzlí jsme se vrátili do auta a vydali se vstříc hotelu. Čekal nás pěkný flák cesty. Až k městu Egilsstaðir, konkrétně do Vallanes. Měli jsme docela hlad, ale po cestě nebylo nic než moře, hory a silnice. Ovšem jízdu jsme si užívali. Byla to nádhera, za celou dobu jsem ani na chvíli neusnula (kdo mě zná, tuto skutečnost náležitě ocení) a jenom se kochala. Podvědomě tu cestu mám spojenou s Coldplay a jejich skladbou Paradise (myslím, že ji hráli v rádiu). Vážně to trochu připomínalo ráj...


Zvětšit mapu
Jenže hlad je hlad a kručení v žaludku začalo trochu narušovat atmosféru. Nakonec jsme sjeli do městečka Djúpivogur, nad kterým se tyčila hora ve tvaru pyramidy, a v místním obchůdku/bufetu se navečeřeli. Čekalo nás pořád ještě dost kilometrů do cíle, k tomu kus štěrkové silnice (nevěděli jsme, jak přesně dlouhý, protože naše dvě papírové mapy tvrdily každá něco trochu jiného) a 6km tunel Fáskrúðsfjarðargöng.

Do Vallanes jsme dojeli za šera. Okolní hory byly schované v mlze, naše chatička se ztrácela mezi nízkými stromky. Za ubytování jsem platila kartou (na Islandu se takto dá platit téměř kdekoli). Paní domácí přímo na verandě vytáhla z kapsy terminál a žertem pronesla: "Welcome to my office!" Jo, takovej kancl bych chtěla taky. Vzdušný, s pěkným výhledem, na Islandu...

Cesta necesta okolo Islandu
* Část první (jak to začalo - úvod, mapa)
* Část druhá (Modrá laguna, Reykjavík - Hallgrímskirkja, Harpa)
* Část třetí (Þingvellir, Geysir, Strokkur, Gullfoss, Þjóðveldisbæinn, Urriðafoss)
* Část čtvrtá (Seljalandsfoss, Skógafoss, vrak Dakoty, Dyrhólaey, Vík)
* Část pátá (Skaftafell, Svartifoss, Svínafellsjök​ull, Jökulsárlón)
* Část šestá (Dettifoss, Selfoss, Kópasker, Ásbyrgi)
* Část sedmá (Grjótagjá, Hverfell, Dimmuborgir, Skútustaðagígar, Goðafoss, Akureyri)
* Část osmá (Akureyri, Þingeyrarkirkja, Hólmavík, Djúpavík)
* Část devátá (Djúpavík)
* Část desátá (Reykjavík - Sólfar a Volcano House, Hveragerði, Ölfusdalur)
* BONUS: Virtuální cesta (Streetview, Já.is)
* BONUS: Pohlednice (fotografie z cesty)

2 komentáře: