6. října 2012

Cizí rozhovory

se nemají poslouchat, ale... občas člověk něco zaslechne naprosto nechtěně.

Ve čtvrtek jsme byli v kině na přímém přenosu hry České nebe k výročí Divadla Járy Cimrmana. Pro tu hru jsme přímo planuli. Bylo to super, i když na chvíli vypadl signál kvůli nečekané říjnové bouřce, která se strhla v onen slavný den, kdy k nám byl zaveden satelitní přenos.

Čekání na Cimrmana
Jako správní cimrmanovští znalci, až fanatici, jsme si volné chvilky (například čekání na představení, viz fotka) krátili citacemi z náhodných mistrových her. Tak bylo to pohodlné, asi jako driftování, ale vleklo se to. Zhruba 10 minut před představením, ale na plátně začalo promítání fotek z historie i současnosti divadla. Na jednom černobílém snímku byli zachyceni tehdy ještě mladí a vlasatí herci v kulisách Cimrmanovy opery Úspěch českého inženýra v Indii. A tehdy jsem bezděčně zaslechla kousek rozhovoru, který se odehrával za námi.

- Z čeho to je? To bude asi z té hry Afrika, ne?
- Ale to je divný, vždyť to je docela nový, ne?

Pokoušelo mě to, ale nakonec jsem se neotočila, neopravovala, a jen jsem trošku víc nahlas než bylo nutné podotkla směrem k Czechbartovi cosi na téma Cimrman v říši hudby. Možná, že nás ti dva slyšeli a získali informaci navíc, možná neslyšeli nic. Uznávám, že v tomhle případě šlo o prkotinu. Občas ale člověk náhodně zaslechne útržek nějakého dialogu a přemýšlí, jestli zasáhnout, protože tím třeba může pomoct.

Představme si situaci ve městě, kdy u mapy stojí dva lidé, ukazují si na vyznačené památky a dospějí k názoru, že k radnici se dostanou tady touhle ulicí vlevo. Jenže vy víte, že ta ulice vede jinam, a kdyby to vzali touhle uličkou vpravo, tak tam budou cobydup. Poradit nebo je v tom nechat vykoupat?

Nebo jiná věc. Stojíte takhle na rozhledně a důležitě vypadající otec rodiny ukazuje na vzdálený kopec se slovy "A tamto je Lysá hora. Stopro, to poznám, jistěže.", ovšem vy jste místní,  a tak je vám jasné, že je to Praděd a dotyčný chytrolín zřejmě propadal ve škole ze zeměpisu, když si plete Beskydy s Jeseníky. Jenže manželka s dětmi hltají každé jeho slovo.

Případně stojíte u soutoku Labe a Orlice, když uvidíte taková chlupatá zvířátka, o kterých si nejdřív myslíte, že jsou to snad vydry (ve vodě z nich nejdřív nebylo moc vidět), ale nakonec za pomoci googlování zjistíte, že jde o nutrie. Přiběhne chlapeček a volá na tatínka "bobři, bobři". Opravit či neopravit?

Chápu, že nevyžádané rady nemá nikdo rád. Ale mě prostě svrbí jazyk, když slyším někoho říkat blbost. A štvou mě lidi, kteří ostatní důležitě poučují, a přitom vykládají totální kraviny. Jenže pak takového člověka opravíte a rázem sami vypadáte jako pan důležitý, slečna chytrá. Takže pokud o nic moc nejde, svou poznámku radši polknu. I když to stejně pořád uvnitř mě hlodá. Co s tím jiného.

P.S. V Hradci Králové jsme o nutriích poučili hned několik rodičů s dětmi, nedalo nám to, když jsme se sami nejprve spletli :)  Bloudícím turistům, kteří se stydí zeptat, někdy poradím. A podobné pány či dámy z rozhleden, kopců a podobně, co všude byli a všechno znají, necháváme prostě žít.

4 komentáře:

  1. Nedávno jsem se definitivně rozhodla, že už budu zticha, výjimku opravdu udělám jen u bezradných turistů.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jenže, i když ses takhle zařekla, stejně tě to štve, nebo ne? Člověk je sice zticha, ale jazyk pořád svrbí... A někdy mě svrbí i ruka.

      Vymazat
    2. Jo, jazyk svrbí, ale v našich končinách se lidi koukají divně, když na ně někdo cizí začne mluvit.
      Ovšem Kapitán, to je expert na mluvení s cizími lidmi, to jsou někdy situace pro skrytou kameru :)

      Vymazat
    3. A nebyla by nějaká "veselá historka z natáčení" na blog?

      Vymazat