Nejen hořčice

Pár dní v Dijonu a výlet do Beaune.

S kamarádkou Bioložkou jsme si udělaly malý výlet za kamarádkou Doktorkou, toho času erasmující v Dijonu, městě hořčice a sovy.

Vyrazily jsme ve středu. Po nekonečných třech hodinách ve vlaku a patnácti hodinách v autobuse, to vše prokládané hodinami sezení v čekárnách, jsme konečně dorazily do cíle, abychom si zde počkaly na první ranní autobus do univerzitního kampusu. Kamarádka Doktorka nás ubytovala ve svém pokojíku na kolejích. Zadarmo. A to se vyplatí!

Jen co jsme dospaly cestovní manko, vydaly jsme se na nákupy. Bylo odpoledne, mlha by se dala krájet a moje chřipka se ještě nezdála být úplně poražená. Alespoň jsme si odbyly shánění dárečků (= dijonská hořčice) domů.

V pátek už jsme ale vyrazily na regulérní prohlídku Dijonu. Počasí bylo takové všelijaké, ale aspoň nepršelo. Město jsme prošly křížem krážem, keše jsme nasbíraly a sovičku na Notre-Dame jsme si pro štěstí pohladily. Fajn den jsme zakončily dobrou bagetou k večeři :)

V sobotu nás čekalo brzké vstávání na autobus do města Beaune. Chvíli to vypadalo, že spoj nepojede, ale nakonec se přece jen na nádraží objevil. Většinu cesty jsme v něm, kromě řidičky, jely jen my tři. Centrum Beaune, sevřené hradbami, se nám moc líbilo. Navštívily jsme zdejší známý hospic Hotel-Dieu, prohlédly si Notre-Dame (jiný název kostelům ve Francii snad ani nedávají), chvíli poseděly na náměstí a koukaly na starobylý kolotoč, zamotaly se v křivolakých uličkách. Cestu autobusem zpátky do Dijonu jsme částečně proklimbaly.

V neděli jsme si pospaly, abychom nabraly síly. Čekal nás výstup na radniční věž Filipa Dobrého. Výhled stál za to, i když sluníčko svítilo jen na část města. Naše další kroky vedly do přístavu, na loď Cancale, kde jsme ochutnaly Picon bière. Pivo se slaďoučkým pomerančovým "sirupem". Mňam! Nakonec jsme ještě podnikly krátkou procházku po Parc de la Colombiere, abychom tu odlovily jubilejní sedmistou kešku.

V neděli večer nás pak čekalo už jen loučení a půlnoční odjezd autobusem, v němž bylo teploučko a smrádek jak z bolavé nohy. Naštěstí majitel onoho odéru vystoupil v Manheimu. Nebo ve Frankfurtu? No, hlavně, že se zase dalo dýchat. Po patnácti hodinách jsme byly opět v Praze. Pak už jen vlakem do Olomouce a domů!

Cestování jsem měla vážně plné zuby, ale výlet za to stál! Vive la France!