15. července 2010

Na dómské věži

Dostali jsme nabídku, která se neodmítá. Možnost podívat se na druhou nejvyšší kostelní věž v Česku.

Na věž olomouckého dómu jsme se těšili od chvíle, kdy nám zprostředkování její návštěvy nabídla Miláššškova máti. Navzdory generální opravě kostela se totiž na nejvyšší vyhlídkový ochoz, který se nachází zhruba ve výšce 90 m, běžný turista nedostane.
Datum akce nakonec připadlo na středu 14. července. V 15,30 jsme se sešli na Václavském náměstí (mimochodem, spousta lidí vůbec netuší, že i v Olomouci máme svůj "Václavák"). Šílené vedro mě trošku znervózňovalo, protože podle všeho nás v nejbližších chvílích mělo čekat na 500 schodů, navíc povětšinou točitých. Na těch se člověku zamotá hlava i v zimě, natož v pětatřicetistupňovém hicu. Výstup vzhůru ale nakonec byl nad očekávání příjemný.
Do věže jsme vstoupili přímo, bočním vchodem, takže jsme se ani nemohli zchladit uvnitř kostela. Stoupali jsme po kamenném schodišti až k prvnímu zvonu, kterým byl hned ten největší, dle údajů na internetu 8tunový, svatý Václav. Hned nad ním v dalším "patře" jsme prošli kolem jeho menších kolegů Jana Pavla II. a Panny Marie Hostýnské. Začalo stoupání po točitém železném schodišti, jehož konec byl kdesi v nedohlednu. Přiznám se, odvahu podívat se vzhůru jsem sebrala až při cestě nazpátek.
Schody stojící přesně v ose věže působily až přízračně, jakoby je nic nedrželo a vznášely se. Naštěstí jednotlivé stupně nebyly průhledné, a tak mi cesta do věže mile ubíhala až do místa, kde zdivo vystřídalo trámoví, tma a strašlivé dusné horko, které těsně před koncem násobily žárovky. Ovšem nebýt žárovek, šli bychom posledních pár metrů poslepu.
Konečně se nade mnou objevila dvířka a úzký ochoz se zábradlím. Tady bylo příjemně, hlavně čerstvý větřík nás krásně chladil. Obešli jsme věž několikrát dokola, fotili, všímali si toho, co člověk zdola nevidí - malých uzavřených dvorků uvnitř domovních bloků, zvláštních střech, spletité sítě ulic, ... Zamávali jsme babičce, která už nás vyhlížela z okna svého bytu. Jen škoda toho oparu, vzdálené vrcholky hor jsme spíš jen tušili. Na sever od nás žlutě svítil kostel na Svatém Kopečku a někde za ním se ztrácely vršky Jeseníků. Hanácká rovinatá krajina se roztékala horkem. Radnice se utápěla v okolní zástavbě a její zelená věž se skoro ztratila v okolních parcích. Zkrátka zvláštní pohled na město, zase trochu odlišný od loňského vyhlídkového letu.
Konečně jsme se dostatečně pokochali, nikdo nespadl, nikomu se neudělalo zle, a tak jsme se vydali zpátky na zem. Cestou dolů nás v protisměru potkali dva kluci, kteří to nahoru vzali poklusem, takže se schodiště mírně rozhoupalo. Kupodivu to nechalo můj žaludek v poklidu. Pokračovali jsme v sestupu. Znovu jsme si prohlédli všechny tři zvony v hlavní věži, pak už jen několik kamenných schůdků a stáli jsme opět dole na pevné zemi. Ani se odtud nezdál být ochoz tak vysoko.

Rozhodně to ale stálo za to!

FOTOGALERIE ZDE!

dom_olomouc

2 komentáře:

  1. Skvělý blog, pěkné fotky - co víc si přát? Na oplátku posílám odkaz http://kontaminace.cenia.cz/ - historická fotomapa ČR z padesátých let.

    OdpovědětVymazat
  2. Díky! Ten odkaz už jsem dříve našla na Twitteru - je to perfektní!

    OdpovědětVymazat

Díky za komentáře!