27. srpna 2009

Na dohled od Ještědu

Ohlédnutí za naší letošní dovolenou v okolí Liberce, v Cimrmanově kraji, nejen v Jizerských horách...
První den naší "jizerskohorské" dovolené (nepočítám-li pátek, který jsme strávili v různých vlacích mezi Katowicemi, Olomoucí a Libercem) jsme se vydali na Ještěd. Dní, které jsme na Liberecku chtěli strávit, nebylo mnoho, a tak jsme toho chtěli vidět co nejvíc. V rámci šetření sil jsme se tedy nahoru nechali vyvézt. V tramvaji plné Němců (no, bylo jich pár, ale hulákali na sebe přes celý vagon tak, jako by se tam nastěhovala půlka Berlína) jsme nakonec místo známější kabinkové lanovky zvolili sedačkovou, protože strávit s tou partičkou další minuty v uzavřeném prostoru by mohlo skončit špatně... pro ně... Liberecký masakr v kabinkové lanovce...
Lanová dráha Skalka nás vyvezla na stejnojmenný vrchol, odkud jsme po malé zacházce k pěkné vyhlídkové kešce, vyrazili vzhůru k rotačnímu hyperboloidu. Výhled dobrý, ale vzdálenější vrcholky tonuly v oparu. Snaha o identifikaci jednotlivých hor a kopců nedopadla moc dobře. Mapky na ochozu, otlapkané dychtivými návštěvníky ("Hele, tady je Bezděz," volají s prstem přitisknutým na cedulku), už pozbyly většinu své informační hodnoty. V retro restauraci jsme si dali kafíčko a zákusek (jeden zdarma na poukázku z cestovní knihy) a po chvíli kochání se krajinou jsme si to namířili dolů. Prolezli jsme si rozpadající se koryto bývalé sáňkařské dráhy, sestupovali níž a níž, pomyslné brzdy na nohách dostaly zabrat. Konečně dole. Tramvaj nás pak z Horního Hanychova dovezla až k zoologické zahradě, dalšímu cíli sobotního výletu.
Pěkná zoo. Sloni se sprchovali pískem a zaháněli otravné holuby, nosáli i prasátka pekari se porvali o žvanec, rys jenom taktně zíval, zatímco lev nerušeně chrněl střežen lvicí. Bílý tygr nervózně přecházel výběhem a levhart na nás pěkně vyjel, sklo nesklo. Šimpanzi měli rodinnou krizi, řvali a vůbec dělali pěknej bengál - hotová Itálie. Po procházce zoologickou, stylová večeře v Rybářské baště. Mňam.

Zatímco sobota byla spíše oddechová, v neděli jsme do toho jaksepatří šlápli. Navzdory tomu, co zaznamenala GPSka, dle turistických označníků i mapy jsme nachodili nejméně 20 kiláků a z Hejnic, ležících zhruba v 370 m n. m., jsme vylezli až na Ptačí kupy, o metr vyšší než Ještěd (tedy 1013 m n.m.). Trasu jsme převzali ze zakoupeného průvodce - nemůžu si na tu publikaci stěžovat, jen ty pochodové časy jim buď určoval nějaký Rychlonožka anebo jsme holt podprůměrní turisté. Nezaostávali jsme moc, ale plánovaná doba chůze 4 hodiny? Leda s vrtulkou v zadku. (Profil trasy zde.)

Výchozím místem tedy byly Hejnice, kam nás zavezl červený motoráček, houkající na každém přejezdu. Odtud jsme údolím Malého Štolpichu usilovně stoupali až na Bílou kuchyni. Do té doby jsme nepotkali ani jednoho tůristu, ale tady nahoře, na magistrále, se jich vyrojily mraky. Hlavně cyklistů. Na chvíli jsme se jich zbavili jen při zacházce na Ptačí kupy. Nádherný kruhový výhled na skalisku silně rušila hejna dotěrných much, a tak z plánovaného vrcholového oběda sešlo. Jen co jsme zalogovali kešku, sešli jsme zpátky na silnici a náladu si spravili obrovitými borůvkami.
Z Krásné Máří byl taky nádherný výhled a i přes davy lidí se tu našla chvilka klidu na housku se sýrem a salámem. Brzy jsme silnici opustili a začali klesat údolím potoka Velkého Štolpichu s překrásným, kaskádovitým vodopádem. To už nás ale opět čekala cesta vzhůru, pak chvíli lesem a k Ořešníku. Moc hezká skála s vytesanými schůdky a křížem, která nás zaujala už na fotkách v průvodci. Nahoře se ovšem zrovna usídlila parta teenagerů, takže tu nebylo moc místa. Rozhled stál za to. Úžasné místo.
Z Ořešníku jsme pak už jen prudce klesali zpět do Hejnic. Tady dostaly svaly zabrat asi nejvíc. Po chvilce jsme se už na Ořešník dívali zdola, zatímco věže baziliky najednou nebyly v hloubce pod námi, nýbrž se tyčily vzhůru k nebi. Točená kofola v hospodě nás osvěžila, takže jsme pak ve vlaku ani neusnuli a mohli se kochat vrcholky, na které jsme vystoupali.
Před spaním jsme si ještě protáhli nohy při procházce kolem přehrady Harcov. Došli jsme až do centra, pokeškovali a nasáli noční atmosféru Liberce.

Třetí den měl jednu jedinou vadu na kráse - bylo pondělí. Což znamená ZAVŘENO, dokonce i o prázdninách. A tak když se v takové dovolenkové pondělí nevyvede počasí, můžete si tak akorát na hotelu zahrát karty, případně člobrdo. Naštěstí předpověď počasí nevyšla, sluníčko svítilo, nepršelo, takže jsme se mohli vydat na další túru, neboť příroda naštěstí zavíračku nemívá... Trasu jsme opět převzali z průvodce, i když jsme provedli drobné úpravy. Přece jen jsme si chtěli dát něco trošku oddechovějšího.

Vlakem jsme tentokrát dojeli do obce Desná. Bývá zvykem, že na nádraží je umístěn turistický rozcestník nebo alespoň šipka k němu. Ne tak v Desné. Jsme ale moderní turisté, a tak za pomocí GPSky byla zelená značka brzy nalezena. Hned v Albrechticích nás ale znovu dostihlo pondělní prokletí. Z cedulky jsme se dozvěděli, že rozhledna a restaurace na Špičáku, kam jsme se chtěli podívat, má v tento den zavřeno. A nebyli jsme sami, koho informace nemile potěšila. Kolem památného javoru jsme tedy pokračovali dál k osadě Mariánská hora, kde jsme si udělali malou keškodbočku k Mariánským schodům. Z dálky na nás neustále provokativně koukal Špičák. Stále do mírného kopečka, před námi se tyčí vrchol Jizera. Na rozcestí Mariánskohorské boudy odbočujeme na žlutou a scházíme do údolí Bílé Desné k našemu dnešnímu cíli. Protržené přehradě. Strašně moc jsem se sem chtěla podívat, tak trochu mě k tomu inspirovala Billy. Místo je dnes velmi klidné a jen těžko si lze představit hrůznost chvíle, kdy se hráz protrhla a voda se začala valit dolů do údolí... I na fotografiích mě vždycky fascinovala šoupátková věž (štola). Nejen tím názvem. Na místě samém pak udivuje, jak se "nevzrušeně" tyčí nad zbytky hráze a zdánlivě neškodným potůčkem.
Od Protrženky jsme nezamířili k Souši, jak nás nabádal průvodce, ale střihli jsme si to pěkně po silničce zpátky do Desné. Prohlédli jsme si tak památný balvan, který velká voda v roce 1916 donesla až do vesnice. Vlak nám jel za chvíli, a tak jsme ani dlouho nečekali. Přijel trošku pozdě, strojvedoucí jen přešel z teď už zadního do teď už předního vagonu a vzhůru směr Liberec. Absence přestávky v Desné ovšem měla za následek, že v lesích kdesi mezi zastávkami Smržovka a Lučany n/N se vlak najednou zastavil, strojvedoucí vyšel na chodbičku a udivenému průvodčímu řekl: "Musím si odskočit, už to nevydržím." Načež odkráčel do prostředního vagonu, protože Regionova má záchodky pouze tam. K jeho cti nutno dodat, že do Liberce jsme dorazili včas.
Ten den jsme se byli ještě trochu projít po městě. Taky jsme zjistili, že liberecké nádraží nedisponuje automatem UNIPAJ, a tudíž si tu nekoupíme lístky eLiška. Nastala tedy bojová akce, zakončená úspěšnou návštěvou internetové kavárny v kýčovitém centru Babylon, kde jsme si ovšem dali i moooc dobrou večeři. Dovolená se ale pomalu chýlila ke konci :(

Nemůže být každý den posvícení... V úterý jsme se probudili do podmračeného, vlhkého dne. Místo rozhlednové túry jsme tedy zvolil náhradní dešťovou variantu - Frýdlant v Čechách. Pár minut před tím, než jsme stačili vyrazit ven, ale přišel takový chcanec (pardon, liják), že jsme odjezd museli odložit. Do Frýdlantu jezdí naštěstí vlaků dost, a tak jakmile se zhruba po hodince déšť trochu uklidnil, vyšli jsme vstříc dalšímu spoji. Frýdlant, dýja dýja dá. V rámci výběru pěkné jubilejní kešky, prošli jsme si nejprve město (keš Frydlantska prochazka v.2 ), aby nám na tu čtyřstou vyšel poklad ukrytý přímo u zámku (keš Hrad a zamek Frydlant). Počasí se mezitím vzpamatovalo a sluníčko začalo dělat dusno. Ranní oblačnost měla ovšem za následek abnormálně vysokou návštěvnost hradu. Odvážně jsme zvolili trasu celým hradem, která (dle slov hradního průvodce) měří cca 2 km, trvá 2 hodiny a je nejdelším prohlídkovým okruhem v Česku. Začali jsme v jednu. Ve tři jsme areál opouštěli spokojení, kulturně nasycení, avšak fyzicky hladoví. Nakonec ale z oběda sešlo. To když jsme zjistili, že nedaleká Frýdlantská rozhledna má otevřeno i ve všední dny, a to do pěti hodin. Zase to vypadalo na déšť. Nakonec z toho nic nebylo. Z rozhledny sice nebyl bůhvíjaký výhled (jednak zataženo, oblačno, jednak vysoké stromy), přesto to byla milá procházka k pěkné cihlové stavbě. Obědovečeři jsme nechali až na Liberec - mezitím se přihnal další slejvák. V noci se ale při šumění deště dobře spalo.

Liberec se s námi loučil šedými, naducanými mračny. Nemohli jsme zamávat Ještědu. Ale co, počasí nám vcelku vyšlo. K těm třem krásným slunným dnům si můžeme gratulovat. Čekala nás dlouhá cesta domů. Minuli jsme Hrubý Rohozec, Dlaskův statek, Malou Skálu, kde jsem byla před 14 lety s našimi na dovolené,... A pak už nevím, usnula jsem.
Pěkná dovolená to byla. Ještě kdyby mi někdo chtěl zpracovat všecky ty fotky do úhledného alba...

4 komentáře:

  1. Koukám,že jste si to výletování po Jizerkách,pěkně užili.Ačkoliv tu žiju,přiznám se,že hodně míst jsem ještě nenavštívila.Né,nadarmo se říká, že \"kovářova kobyla chodí bosa\". :-))

    OdpovědětVymazat
  2. Janni, přesně tak. Kolikrát je člověk překvapený jaké zajímavosti má téměř u nosu.
    Nj, kovářova kobyla chodí bosa a v továrně na žárovky pracují potmě. Řekl Murphy :)

    OdpovědětVymazat
  3. Pekneee... mam rada tvoje cestovatelske clanky, spousta informaci, par fotek a skvele postrehy. mela bys psat pruvodce na zakazku :-)
    Drobny dotaz... Jakeho pruvodce po cechach pouzivate? Dle Tvych poznamek vypada docela berně.

    OdpovědětVymazat
  4. DíkyJednou jsem málem cykloprůvodce na zakázku psala, bohužel tenkrát z toho sešlo.
    Třeba ty moje postřehy tady někdy někdo najde a využije. Já taky čerpám hodně z osobních zážitků, které píšou lidi na web. Pro Jizerky se mi hodně osvědčil odkaz www.jizerky.cz s mnoha tipy na výlety.
    Jinak používáme edici Turistický průvodce Rother, konkrétně jsme použili tuto http://jdem.cz/b4mx7 Myslím, že knihy z té edice jsou pěkně zpracované, dokonce snad získaly i ocenění.

    OdpovědětVymazat