18. září 2008

Praha kolmo 2

Návrat k dovolené v Praze.
Úterý, jediný den z naší cyklodovolené v hlavním městě, kdy jsme kola nechali odpočívat v hotelu a vynahradili si to spoustou kultůry...


Úterý 19. 8. 2008
Tento den bez kol... Večer nás čeká koncert islandských Sigur Rós, a tak se nechceme zničit. Místo rozrážení vzduchu na kole, rozrážíme tedy davy turistů na Staromáku. Lovíme kešky, ale u některých nám brání naprostá přemudlenost prostoru. V tuhle dobu se nemůžeme divit. Je krásně. Sluníčko svítí, ale nepeče.


Poprvé vidím Rotundu svatého Kříže Menšího (jak tam mají být ta velká písmena netuším, na webu je to pokaždé jinak), procházíme taky kolem údajně nejstaršího dochovaného kamenného patníku v Praze.
Po dobrém obědě vyrážíme k Letenskému profilu, přírodní památce, nad kterou zaplesá srdce každého geologa. Ach, jak je krásný ten stratotyp oblastní jednotky letenského souvrství, kde střídají se polohy drobových břidlic s křemenci či křemitými pískovci a hojnost zkamenělých trilobitů, např. Dalmanitina socialis, zde nalézti můžeme. Nepříliš rozsáhlé chráněné území bylo vyhlášeno již v roce 1988. Přesto se o něm příliš neví.
Stejně málo se mluví i o Lambrechtově oznamovateli povětrnosti (něm. Lambrecht's Wettertelegraph). Nebýt geocachingu, taky bychom o něm nevěděli.


Naše další kroky směřovaly do Karlína kvůlivá Miláššškově pracovní schůzce, která dopadla více než dobře - Milášššek bude překládat knihu.

Konečně večer, cesta do Holešovic na koncert. Před tím ale ještě pivko s kamarády, kteří taky přijeli poslechnout si osvěžující Islanďany. Kolem sedmé je před Spartou (nyní Tesla Aréna) už docela dost lidí. Nekompromisní pořadatelská služba nedovoluje dovnitř pronést ani půllitrové lahve, a tak se velké množství plastu hromadí u vchodů. Je nám líto vyhazovat dosud neotevřené minerálky, proto je balíme do mikin v batohu. Prošlo to. Po kontrole vstupenek nás ještě prošacují - mě prohledává žena v černém úboru. „Kapesníky, mobil,“ hlásí obsah mých kapes a pouští mě do útrob haly. Na ruku dostávám zelenou pásku a čekám na Miláššška, který musel ochrance vysvětlovat, že ta věc v přední kapse batohu není nic jiného než inhalátor pro chudáka astmatika.
Uvnitř už je poměrně dost lidí, ale ve srovnání s vystoupením profláknutých kapel, přece jen poloprázdno. Dokonce se tu dá i hýbat a nebýt magora před námi, jehož rytmy strhly natolik, že začal zběsile trhat tělem, jako při epileptickém záchvatu, nemuselo dojít ani k žádnému fyzickému kontaktu. Samozřejmě, pokud jste nebyli zrovna v kotli pod pódiem. Tam na dav dokonce místy i sněžilo. Sněžil papír; spousta lidí po koncertě opouštěla halu zavátá... A jinak? Jinak to bylo úžasné. Občas jsem zahlédla nejen hlavu, ale celého zpěváka!

Pak už jen cesta na metro - všichni plní dojmů, zamyšlení, příjemně unavení. Po příchodu na hotel sprcha a spánek. Abychom byli svěží na středeční cyklovýlet.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Díky za komentáře!