29. srpna 2007

Den třetí

Poté, co jsem úspěšně vytřídila všechny vstupenky a zařadila je do speciálního alba, vám mohu popovídat o dalším dni v Litvě...

Den třetí

Z Kaunasu jsme vyjeli kolem osmé hodiny ranní, čekala nás totiž dlouhá cesta k pobřeží Baltu. Tentokrát jsme si to frčeli po litevské dálnici. Naším cílem byl přístav Klaipéda, lépe řečeno trajekt, který nás měl přepravit na Kurskou kosu.

Co to je ta Kurská kosa? Nejedná se o žádný nástroj ke žnutí trávy ani to není označení pro nezvykle chladnou oblast. Kurská kosa (též Kuronská nebo Kuršská) je unikátní písečný poloostrov dlouhý 97 km, z nichž 52 km náleží Litvě a zbytek Rusku (Kaliningradské oblasti). Je to vlastně úzký pruh země tvořený dunami porostlými travou a borovicemi, z jedné strany omývaný Baltským mořem, z druhé strany Kurským zálivem. V litevské části se do dnešních dob zachovaly čtyři vesničky (Nida, Pervalka, Preila a Juodkranté), které vytvořily společně město Neringa. Dříve tu rybářských osad bylo samozřejmě víc, ale neuvážené kácení lesů místními obyvateli způsobilo, že se odlesněné, a tím pádem nezpevněné, duny začaly vlivem větru posunovat a postupně zasypávat domky pískem. Nezbývalo nic jiného, než poloostrov znovu nechat zarůst vegetací, a tak lidé začali do neúrodné písčité půdy sázet traviny i sazeničky stromů. Dnes už jsou duny víceméně stabilní, spoutané kořeny borových lesíků. Pohyblivé písky se dají najít třeba nedaleko městečka Nida. Od roku 2000 je Kurská kosa i na seznamu UNESCO.

looney63rajče.net

Zmíněný trajekt Kalipéda - Smiltyné byl ve srovnání se svými jmenovci z kanálu La Manche nebo průlivů Skagerrak a Kattegat, nedorostlé nemluvně. Cesta přes záliv trvala asi půlhodinku včetně nalodění a vylodění několika automobilů a našeho busu. Vlastně ani nemělo cenu vycházet na palubu, racky jsem viděla i tak. Naše první kroky, dá-li se to tak při jízdě autobusem vůbec napsat, směřovaly na pláž. Počasí nebylo zrovna na koupání, tak jsme si alespoň namočili nohy, a pak se vydali hledat jantar. Kurská kosa je totiž jedním z největších nalezišť tohoto zvláštního medově zbarveného kamene, dokonce se tu i těží. Procházka po úzkém bíložlutém pruhu země, kdy se z jedné strany nad vámi tyčí vysoké duny, z druhé pak na vás doráží Balt svými bíle zpěněnými vlnami, přinesla své ovoce, tedy nález jantárku (foto zde). Z malého úlovku jsme měli nemalou radost. Z nemalého množství písku na botách však měli pramálo radosti páni řidiči. Přesto nás bez většího remcání odvezli úzkou asfaltkou, lemovanou jak jinak než borovicemi, k městu Juodkranté. Na Vrch čarodějnic - místo plné dřevěných soch nejen ježibab a čertů. Více než 80 vyřezávaných a kovem zdobených skultpur se tu objevilo na popud jednoho aktivního lesníka. Ten sem v roce 1979 poprvé pozval několik umělců, kteří brzy zaplnili oboru svými výtvory s náměty z litevských pohádek a pověstí. Procházka to byla úžasná a nemusím snad ani dodávat, že skluzavka a houpačka se u nás (mě a Miláššška) setkala tradičně s největším ohlasem.

looney63rajče.net

Zastávka v městečku Nida (téměř na rusko-litevské hranici) byla hlavně o prohlídce tradičních dřevěných rybářských domků, koukání na Kurskou zátoku z mola i z dun a menší procházce borovým lesem. Odpoledne začalo pomalu přecházet k večeru, když jsme zamířili zpátky a zastavili ještě u hnízdiště kormoránů. Strnule seděli v dálce na horních větvích holých stromů, které si ovšem zničili sami. Kulantně řečeno, přehnojili si je...

Poslední zastávkou byl výšlap na dunu. Jak se říká, nejlepší na konec! Když jsme ale vysedli z autobusu a šli nízkým lesíkem, vůbec to tak nevypadalo. Pak se před námi otevřela širá pláň a chodníček z prken nás pomalu vedl vzhůru, aby najednou nečekaně skončil a nechal nás bořit se bosými chodidly do chládnoucího písku. Ťapkali jsme stezkou vyznačenou po stranách plůtky svorně k vrcholku - vždyť už tam musíme být, sákra - až se před námi konečně otevřel pohled na zátoku. Za námi se pro změnu v záři večerního sluníčka vlnilo Baltské moře. Písek jsme měli snad všude, ale bylo nám to celkem fuk. Úžasný výhled! Vydržela bych tam zírat klidně do noci...

Tak a zase zpátky na trajekt, do Klaipédy. Hotel Lügne (nebo Lugne?), nedaleko od centra, vypadal jako z 19. století. Velká manželská postel, tapety, starožitný nábytek, kožená křesla. Matrace měkká tak, že když si Milášššek lehl, skutálela jsem hned k němu do ďolíku. Po večeři ještě krátká procházka městem - středověké opevnění, zakotvená plachetnice (nyní restaurace), na náměstíčku pěkné kamenné domky a nevkusně blikající neonový vchod do baru, u něj dva ramenatí vyhazovači. Úzkými uličkami jede bílá, aspoň desetimetrová limuzína, z okna ven trčí několik růžových balonků a vysmátá hlava nevěsty. Auta uhýbají kam se dá, limuzína musí co chvíli vjet na chodník, aby zatočila. Rozhodně to není první a poslední svatba, kterou ještě máme v Pobaltí vidět.

looney63rajče.net

6 komentářů:

  1. anoLooney je opravdu zdatná spisovatelka, není-liž pravda? Jsem tak rád, že ji mám!!! ;-)

    OdpovědětVymazat
  2. Tyjo... Milášššek taky umí psát! A je hrd! A je hrd naprosto opravnene, pac Looney se zapisky povedly. Jak prvni tak druhy... cte se to uplne samo... Tesim se na dalsi... tusim... ctvrty den... kam vyrazime tentokrat?

    OdpovědětVymazat
  3. Looney,všeho nechej a upaluj do redakce Lidé a Země!!! Myslím, že tam se neztratíš. Bez ironie - tvé psaní je prostě profesionální cestopis, přirozený a nádherně čtivý, podmanivý... (úsměv)

    OdpovědětVymazat
  4. Tisíceré díky za pochvalyNic nepotěší víc jako vae milé komentáře.
    -> koyama: tu bloggerku neznám, nepotkaly jsme se, ale fotky má pěkné :-smajl
    -> candycane: Milášššek už jsem psal i dřív pod nickem \"medvídek ušáček\", teď se ke mně dokonce hrdě přihlásil, je to zkrátka miláček :-zamilovaný smajlík
    -> aleko: no, s tou redakcí tedy nevím, ale kariéra redaktorky by se mi zamlouvala (ačkoli studuju geoinformatiku...)

    OdpovědětVymazat
  5. omluva za překlepypromiňte, jsem v časové tísni

    OdpovědětVymazat