Rodičové, čtěte!

A čtěte nejen dětem, čtěte taky sami sobě.
Hlavně se ale z toho všeho nezblázněte, jasné?

Neoznačila bych se přímo za vášnivého knihomola, ale čtu moc ráda. V březnu léta páně roku tohoto jsem si po mnoha letech obnovila členství v Knihovně města Olomouce. Většinou louskám detektivky, českou či světovou beletrii nebo pratchettovky, ale stane se, že sáhnu i po naučné publikaci. Nadchla mě například skvělá kniha Co kdyby? od R. Munroea. A když jsme u toho, chystám se i na jeho Velký vysvětlovač.

Knihy z kategorie osobní rozvoj mě ale nikdy nelákaly. Ani po narození Juniora se na tom nic nezměnilo. Že bych netoužila být lepší, bohatší, štíhlejší a mít nejšťastnější dítě v okolí? Nevím, asi ne. Pravda, pár knih „o dětech“ jsem přečetla, jenže mě většinou příliš nezaujaly, nebavily a nemůžu říct, že bych z nich načerpala kdovíjaká moudra. Možná jsem jen doteď nenarazila na tu pravou... Třeba doporučovanou knihu Každé dítě může dobře spát jsem si sice poctivě nastudovala, získané informace jsem ale neměla to srdce použít na naše dítě. To nakonec naštěstí začalo docela dobře spát i bez toho.
Jedním z mála titulů, které mě v téhle oblasti oslovily, tak zůstává Líný rodič. Myslím, že tu knihu jsem si stejně chtěla přečíst hlavně proto, abych se sama před sebou ospravedlnila a mohla (si) říct: „To není laxní přístup k péči o dítě, to je styl výchovy podle Toma Hodgkinsona.“ (Haha.) Ne že bych s obsahem vždy úplně stoprocentně souhlasila, ale je tam určitě dost zajímavých námětů k úvahám.

Přesto existuje pár knížek „o dětech a výchově“, které se mi natolik líbily, že bych je doporučila všem mámám a tátům. Případně i babičkám a dědečkům. Na základě vlastní zkušenosti si troufám tvrdit, že výše uvedení se při čtení pobaví. Naopak bezdětní, zlobte se nebo ne, nad nimi budou nejspíš jen kroutit hlavou. Mírně bych pak váhala při obdarovávání těhotných kamarádek. Realita rodičovství je totiž někdy velmi krutá. Ačkoli může být zároveň ukrutně vtipná, jak dokládají tyhle tři knihy.

Dominik Landsman: Deníček moderního fotra

Někým opěvovaná, jinými zatracovaná klasika, jejíž autor už stačil napsat pokračování i knihu pro děti. Znáte z FB! Nevhodné pro slabší povahy, vhodné pro milovníky černého humoru. V těhotenství mě pobavilo i vyděsilo!

Fredrik Backman: Co by můj syn měl vědět o světě

Místy je to mile vtipný opak moderního fotra (na můj vkus občas až moc sentimentální), ale umí být také drsně upřímný. Krátké postřehy ze života, které mě bavily asi nejvíc, se střídají s delšími úvahami na závažná témata jako je Bůh, láska, fotbal, IKEA nebo plastová zpívající žirafa. Doporučuji číst po malých dávkách. Ideální oddechovka do vlaku, MHD nebo na dovolenou.

Lenka Sadvarová: Malá máma

Pravdivý komiks o mateřství, jak zní podtitul knihy, naprosto vystihuje podstatu. Ještě než Malá máma vyšla jako kniha, kterou jsem si nedávno náhodou půjčila v knihovně, sledovala jsem ji na webu Supermatka.cz a později na Facebooku. Vřele doporučuji. Je to krátké, vtipné a Cimrman by z toho měl jistě radost, protože to je „jako ze života“.

Nedávno jsem například sama sebe uklidňovala tímhle příspěvkem:

Zdroj: Supermatka.cz (Malá máma)

Podobně jako s knihami v kategorii Rodiče a děti to mám i s takzvanými mamablogy. Nemůžu je číst. Alespoň ne pravidelně. Možná je to tím, že si na rodičovské dovolené nepotřebuju číst o tom, jaké to je být s dítětem doma. Protože jsem s dítětem doma, ne asi.
Pokud ale mrknu do seznamu svých oblíbených bloggerek (Perličky ze síťovky), které vám tímto doporučuji, jsou to skoro všechno mámy. Jenže... Jednak všechny píší o mateřství s nadhledem, jednak to není jejich ústřední téma. Čtou, cestují, šijí, malují, vyšívají, háčkují, pletou, navštěvují výstavy, koncerty a jejich příspěvky jsou pestré. Jako život. A navíc jsou vtipné! Taky kdyby to byla nuda, tak to nečtu, že. (Pravda, teď čtení blogů trochu zanedbávám kvůli těm lákavým svazkům z KMOL.)

Někdy to vypadá takhle... a jindy je pondělí každý den ;)

Pravým čtenářským peklem jsou pak diskuze na webech pro maminky. Jenže, hoďte kamenem, která z vás si někdy něco negooglila a v jedné takové diskuzi neskončila (schválně píšu v ženském rodě, chlapi tohle moc nedělají). Při pravidelné četbě to musí být o zdraví. Nakonec ženská začne používat takové ty výrazy, které se stydím byť jenom napsat. O specifické gramatice nemluvě.

Jak říká můj oblíbený citát z Nejisté sezóny: „Když je člověk na něco krátkej, tak by si z toho měl dělat aspoň srandu. To platí o smrti i o politice.“ Dodala bych, že na výchovu dětí se to dá uplatnit taky. Ne, že bychom na ni my, rodiče, byli vysloveně krátcí, jen nikdy nevíte jestli to vlastně děláte správně. Co to vlastně znamená být dobrý nebo špatný rodič? Kdo ví. A asi právě proto radši čtu Malou mámu než Velkou knihu o matce a dítěti.

Svůj myšlenkový pochod ukončím oblíbenou pasáží z Backmana: „To byla jiná doba. Ale pak přišly všechny ty technologie. Internet a mobily a dotykové obrazovky a další srandičky, a to dostalo naši generaci pod hrozný tlak, jakmile jsme se stali rodiči, rozumíš? Všechny předchozí generace rodičů se mohly vymlouvat, že „nevěděly“. ... Ale moje generace ví, jasný? My víme VŠECHNO! Takže až v tvé výchově něco kiksne, budu za to moct já. Před právníky v životě neobstojím s tím, že jsem jednal v dobré víře. Mohl jsem si to přece vygooglit. Měl jsem si to vygooglit. Panebože, proč jsem si to nevygooglil?“ ^zdroj

Až budete něco zběsile googlit a pročítat desáté fórum na Emiminu, tak si na to vzpomeňte. Pak se uklidněte, zasmějte se sami sobě a běžte si přečíst něco pěkného a milého, jo? Nikdo přece nemůže vědět všechno! (Kromě těch zoufalých žen, co píšou komentáře na Facebook.)