Pokud se dobře pamatuju, první krůčky udělal Junior bez klobouku a hlavně bos. Už v té době byl ale hrdým majitelem jednoho páru botiček, modrých kožených capáků se sovami, které obouval příležitostně. Třeba na návštěvách. Od té doby prošly jeho botníkem různé tenisky, gumáky, sandále i sněhule, z capáčků se sůvami dávno vyrostla noha... Jenže takovou vzácnost přece nelze jen tak vyhodit, no ne?
Co se mrňous narodil, zjistila jsem, že mám tendenci se zničehonic stát citlivkou se sklony k sentimentalitě (pozor, neplést se senilitou). Sem tam mě zkrátka dokáže dojmout i věc, kterou bych před lety s ledovým klidem přešla. Ať už je to film, situace nebo zážitky, co zapisuju do pamětní knihy, najednou mi prostě něco spadne oka a... Nebo že by to byla jen alergie?
První botičky jsou navíc jednou z těch věcí, které působí roztomile až skoro dojemně snad na každého. Vždyť jsou takové maličké. Prostě ťuťu ňuňu. Ani můj první pár obuvi rodiče jen tak nevyhodili. Je dodnes uložený na poličce ve skříni s prosklenými dvířky. A já si chtěla Juniorovy botky vystavit podobně. Nene, ty se pryč dávat nebudou! Nemaje však vhodného nábytku, přemýšlela jsem o vhodném způsobu uložení.
Pak jsem si vzpomněla na Sašu a její inspirativní blog RECYVECI, kde jsem zahlédla fotku botiček v zasklených krabicích. Problémem ovšem bylo sehnat krabici s proskleným víkem. Hobbymarkety i prodejny nábytku zklamaly, pokud vůbec měly v nabídce něco podobného, pak s nevhodnými rozměry; moc velké, moc malé, ale hlavně příliš nízké na to, aby se dovnitř vešly botky, byť jen dětské capáky. A to jsem ještě původně uvažovala o zarámování prvních tenisek, ve kterých Junior běhal venku. Ty byly mnohem vyšší.
Začala jsem uvažovat o výrobě na míru, jenže to by určitě nestálo málo. Nakonec jsem objevila e-shop, kam bych nebýt honu na krabici patrně nikdy nezavítala. Měli tam ovšem skoro přesně to, co jsem chtěla. A tak jsem si pořídila entomologickou krabici. Takovou tu na motýly a brouky. A když objednávka dorazila, zjistila jsem, že jsem narazila na to pravé.
Od sobotního odpoledne nám tedy zarámované botky visí v chodbě. Hned nad svatební fotkou. Jsem spokojena. Díky moc sběratelé hmyzu a výrobci entomologických krabic! Kde bych bez vás byla.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Díky za komentáře!