9. dubna 2016

Pošli mu koně

Ta kniha se jmenuje Slepí málokdy a my jsme k ní přišli jako slepí k houslím.
Naštěstí ale vidíme dobře, takže jsme si ji mohli přečíst.

Knihu dostal Czechbart od našeho známého, který ji naložil. On je to totiž nakladatel. Autorem knihy je Tomáš Jacko a otevírá ji předmluva Tomáše Hanáka.

Upřímně, v knihkupectví bych po ní asi hned nesáhla. Obal je sice nepřehlédnutelný, ale co ten podivný titul? Přitom bych o dost přišla; uvnitř je kromě zajímavých fotografií i spousta neméně zajímavého textu. A slovní hříčky to je moje. Proto čtu na Twitteru třeba VonWratha nebo Nator Atomiho.

Sotva jsem ze zvědavosti knížku otevřela, vyskočila na mě první věta. Přečetla jsem si ji poprvé, nechala chvíli působit a... pak mi to došlo. Obrátila jsem stránku, přečetla, ha, to je dobré. Další věta, další a ještě jedna. Doslova jsem zhltla první část, texty jsem si opakovala tak dlouho, dokud jsem nenašla všechny skryté významy. Bylo to návykové. Až jsem litovala, že těch stránek není víc.

Druhá část knížky je taky skvělá, ačkoli tady mi chyběl ten „detektivní“ prvek. Ta chvíle, kdy mi TO došlo. Ovšem pobavila jsem se výborně.

A kde se tedy vzal ten zvláštní název? Z jedné z lingvistických hrátek z první části knihy: 

„Bezrucí chlapci každou chvíli něco rozbijí, ale slepí málokdy.“

Společně s tou fotografií to působí trošku drasticky. Tak dáme něco lehčího z druhé části:

„Kráčím zlehka alejemi z lesa, k radosti všech ptáčků zpěváčků.
Kráčím zlehka, ale je mi zle. Sakra, dosti všech ptáčků zpěváčků!“

Dalšími ukázkami se můžete namlsat na stránkách knihkupectví Kosmas. A kdyby vás náhodou přepadla ta „lačnost po další stránce“ jako Tomáše Hanáka a mě, objednávejte. Doporučuju!

Žádné komentáře:

Okomentovat