11. ledna 2015

Cestou necestou okolo Islandu, část desátá

No tohle! Leden 2015 a já ještě pořád nedokončila naši islandskou ságu. Přitom už toho moc k povídání nezbývá, jen poslední den a odlet domů. A protože někteří se už po dalším díle začínají ptát (čímžto zdravím jednoho svého kolegu!), tak vzhůru do toho!

Na konci poslední části mého vyprávění naše čtyřčlenná výprava právě opustila Djúpavík. Byli jsme stále ještě plní dojmů z toho úžasného místa, a tak nám ani moc nevadilo, že venku není zrovna dvakrát hezky. V půli srpna bylo na Islandu zhruba stejné počasí jako dnes, na začátku ledna, v okolí Olomouce. Déšť, vítr a teplota kolem osmi stupňů nad nulou.
Překonali jsme kritický úsek po nezpevněných cestách a mířili na jih, do Reykjavíku. Po asfaltu. V plánu byla zastávku u kráteru Grábrók, ale slejvák venku sílil čím dál tím víc. Rozhodli jsme se, že zkusíme v okolí najít nějakou restauraci, třeba se během oběda počasí trochu umoudří. Příjemně nás překvapilo, že jsme narazil hned na dvě místa, kde by se dalo najíst. Nepříjemně nás ale překvapilo, že ani jedno z nich nebylo ve středu v poledne otevřené. Kdybychom tu tak byli o víkendu.

Nakonec jsme skončili ve vesničce Bifröst. Tedy, vlastně ani nevím jestli jde o obec, nebo jen o univerzitu s kampusem. Bifröst University tu má své sídlo už od roku 1955 a nabízí několik studijních programů. Našli jsme tu jakousi restauraci/jídelnu, kde jsme si každý nabrali na talíř jídlo dle libosti a pak zaplatili příslušnou cenu. Jídlo nebylo špatné, prostředí připomínalo sál kulturního domu z osmdesátých let. Bylo to takové... zvláštní. Během oběda se ale počasí vůbec nezlepšilo, a tak z výletu na kráter sešlo.

Jeli jsme dál, do Reykjavíku, po staré známé silnici číslo 1. Opustili jsme ji jen na chvíli, u fjordu Hvalfjörður, který jsme si objeli, abychom se vyhnuli placení mýtného za průjezd téměř šestikilometrovým tunelem. Navečer jsme dojeli do Reykjavíku, kde jsme se ubytovali ve stejném hostelu jako druhého dne. Dokonce ve stejném pokoji.

Sólfar
Ráno jsme se řádně nasnídali a vyrazili do města. Chtěli jsme navštívit další ze symbolů města, sochu zvanou Sólfar. Sluneční mořeplavec nebo též Sluneční koráb. Krásné dílo od Jóna Gunnara Árnasona, připomínající staré vikingské lodě, se ten den ve sluneční záři rozhodně nekoupalo. A majestátní hora Esja se schovala v mracích. Za návštěvu tohle místo ale stojí. Jde se sem od Harpy klidnou procházkou kolem pobřeží.

Pak jsme vyrazili za sopkami. A přesto jsme byli stále ve městě. Vydali jsme se totiž do Volcano House, geologického muzea, ve kterém vám mimo jiné promítnou dva dokumenty. Jeden o nedávné erupci vulkánu s krkolomným názvem Eyjafjallajökull, který letecké dopravě v Evropě pěkně zavařil. Druhý dokument pak pojednává o peklu, které si prožili obyvatelé ostrovů Vestmannaeyjar v roce 1973. Oba filmy jsou v angličtině. Ale i v případě, že tímhle jazykem nevládnete, doporučuju si tam zajít. Ty záběry žhavé lávy, která se valí a nesmlouvavě ničí vše, co jí přijde do cesty, jsou působivé i bez komentáře. A navíc, kde jinde si můžete koupit plakát s návodem, jak vyrobit koláč v podobě aktivní sopky (odkaz na fotku plakátu zde)!

Letadlo nám odlétalo až v noci, tak jsme měli ještě pořád dost času. Řekli jsme si, že když jsme tak blbě prošvihli návštěvu geotermální oblasti Námaskard u Mývatnu, mrkneme se aspoň do Hveragerði. Město je doslova obklopené množstvím skleníků, kde se pěstují teplomilné rostliny. Vlastně skoro zadarmo. Energie tu doslova tryská ze země. Někde jsem se dočetla, že Island byl po určitou dobu soběstačný v pěstování banánů. Paradoxní, ale pochopitelné.
My jsme si nejprve udělali krátkou procházku po údolí Ölfusdalur. Jámy s bublajícím bahýnkem tu střídaly díry s bublající vodou, ze kterých vytékal potůček. Ještě dost daleko od vývěru byla voda v něm hodně teplá. Po okolních lukách běhali v ohradách islandští koníci a ochotně zapózovali před našimi objektivy.

Ve Hveragerði se nachází také geotermální park. Vstupné je velmi mírné, venkovní expozice tu není moc velká. V pokladně si můžete koupit vajíčko a na určeném místě, v tůňce s vařící vodou, si ho pak uvařit natvrdo. Je tu několik termálních pramínků i jam s horkou vodou a země má zvláštní barvu, jak se tu sráží různé minerály. Na informačních tabulích se dozvíte pár zajímavostí. Jinak tu toho ale opravdu moc není. Kamarád Tono to přirovnal k návštěvě zoo ve chvíli, kdy se všechna zvířátka schovávají. Fotografie na cedulích totiž mnohdy vypadaly mnohem lépe než skutečnost (v některých případech za to prý mohla nízká hladina podzemních vod).

Vrátili jsme se do Reykjavíku. A víte co? Vždyť my jsme ještě neviděli žádný pořádný maják. To se muselo napravit. Až k majáku Grótta, který stojí na západním okraji města, v Seltjarnarnes, jsme se sice nedostali, ale mohli jsme se pokochat aspoň z protějšího břehu. Zrovna byl příliv. A za přílivu je cesta k majáku zaplavená. Z moře trčí jen několik sloupů.


Pomalu se začalo stmívat. Přejeli jsme zpátky do centra. Konečně jsem si koupila svetr. Svetrson. A pak hurá na kafíčko. Do útulné kavárničky Tíu Dropar, kde měli na stěnách tapetu se starými mapami. Mé srdce kartografky zajásalo! 

Na Reykjavík padla tma a my se pomalu chystali na letiště. Opustili jsme Reykjavík a vystáli nekonečnou frontu na benzín. Chtěli jsme natankovat, ale benzínka nechtěla načíst naše platební karty. Strašně pršelo a čas se krátil. Bylo to o nervy. Jenže auto se do půjčovny muselo vrátit s plnou nádrží. Nějak jsme to zvládli a všecko stihli, auto v pořádku předali, dopravili nás na letiště. Tam jsme nakoupili za poslední islandské koruny pár suvenýrů (výborný hořký likér Lava, čokoládové kuličky "Puffin eggs" a tak). Zbylé drobné jsme naházeli do jedné z několika kasiček pro charitativní účely. 

Naše dovolená/svatební cesta končí. Island pláče - prší. Stojíme v chodbě, ve frontě na letadlo. Kvůli dešti máme zpoždění. Okýnkem koukáme na letištní plochu, kde na vozících moknou naše zavazadla. Někdy po půlnoci se přesouváme do letadla a míříme zpátky domů. Snažím se usnout, jsem unavená. Po chvíli mě Czechbart budí. "Podívej, polární záře!" Zvednu hlavu a kouknu z okénka. Na obloze jsou takové podivné šmouhy. Navzdory všem představám, které jsme si vytvořila z obrázků na internetu, jsou ty šmouhy spíš hnědé než zelené. A přitom, na Iviných fotkách to pak taky vyšlo spíš do zelena. Je to docela hezké. Ale já jsem tak strááášně utahaná, tak houknu jen: "Hmmm." A pak se zase ukládám ke spánku-nespánku. Nicméně, můžu si odškrtnout další položku v seznamu, viděla jsem ji, polární záři. I když z letadla.

Je ráno a přistáváme ve Vídni. Jsme nevyspalí, po čtyřhodinovém letu a při tom časovém posunu se není co divit. Čeká nás ještě pár hodin čekání na autobus do Brna. Loučíme se s našimi kamarády Ivi a Tonem. Že prý příští výlet bude jejich svatební cesta. (Letos? A kam?)
Kolem desáté odjíždíme autobusem do Brna, dalším pak do Olomouce. Domů nám nic nejede, tak si na poslední úsek cesty domů bereme taxíka. Hned si jdeme lehnout, trochu se dospat. Všechny ty zážitky jsou ještě tak čerstvé. Ale už brzy začneme dávat dohromady fotky. A videa. A knížky. A veselé historky. A tak...

A najednou... už je to skoro rok a půl. Zážitky zdaleka nejsou tak čerstvé, ale vzpomínek je pořád dost. Každopádně... hned bych tam jela znovu. Tak snad to vyjde. Seznam míst, kam se chceme podívat, máme!

Cesta necesta okolo Islandu
* Část první (jak to začalo - úvod, mapa)
* Část druhá (Modrá laguna, Reykjavík - Hallgrímskirkja, Harpa)
* Část třetí (Þingvellir, Geysir, Strokkur, Gullfoss, Þjóðveldisbæinn, Urriðafoss)
* Část čtvrtá (Seljalandsfoss, Skógafoss, vrak Dakoty, Dyrhólaey, Vík)
* Část pátá (Skaftafell, Svartifoss, Svínafellsjök​ull, Jökulsárlón)
* Část šestá (Dettifoss, Selfoss, Kópasker, Ásbyrgi)
* Část sedmá (Grjótagjá, Hverfell, Dimmuborgir, Skútustaðagígar, Goðafoss, Akureyri)
* Část osmá (Akureyri, Þingeyrarkirkja, Hólmavík, Djúpavík)
* Část devátá (Djúpavík)
* Část desátá (Reykjavík - Sólfar a Volcano House, Hveragerði, Ölfusdalur)
* BONUS: Virtuální cesta (Streetview, Já.is)
* BONUS: Pohlednice (fotografie z cesty)

Žádné komentáře:

Okomentovat

Díky za komentáře!