13. dubna 2014

Cestou necestou okolo Islandu, část osmá

Nasnídali jsme se v útulně zařízeném Kaffi Ilmur, které sídli v dřevěném domku v kopci přímo naproti hostelu. Potřebovali jsme dostatek energie, čekala nás dlouhá cesta na sever.

Semafory v Akureyri (photo by Ivi)
Akureyri se s námi rozloučilo deštivě, ale přece jen srdečně...
Vyrazili jsme.

Silnici lemovaly zasněžené vrcholky hor. Působily opravdu majestátně, ačkoli jejich výška jen málokdy přesáhla tisícovku. Stejně jsme si připadali jako v nějakém alpském průsmyku.

Najednou z palubní desky cosi píplo. Teploměr nás upozornil na riziko ledovky. Čtyři stupně nad nulou. Spousta lidí by nad takovou srpnovou dovolenou asi jen zakroutila hlavou, ale my jsme byli spokojení. Po těch čtyřicítkách, které panovaly v Česku před naší svatbou, jsme si v tomhle aprílovém islandském počasí s Czechbartem docela libovali. Ačkoli, o trochu míň deště a víc modré oblohy by bývalo neškodilo.

První zastávkou byl Þingeyrarkirkja, kostelík postavený v místech původního kláštera z 12. století. V nedaleko stojícím návštěvnickém centru mají nejen dobrou horkou čokoládu, ale taky obrovskou knihu, ságu z třináctého století (nejsem si tím údajem stoprocentně jistá, ale je opravdu hodně stará), jejíž děj se odehrává právě v tomto kraji. Zdejší průvodkyně nám prozradila ještě jednu kuriozitu: Islandština je velmi starý jazyk, který se po celá staletí prakticky neměnil, takže dnešní Islanďané by si klidně tuhle starou ságu mohli bez větších obtíží přečíst. Jen si představte, že byste si listovali původními, nijak jazykově neupravenými spisy Husa nebo Komenského, kteří jsou o nějaké to století mladší. Obávám se, že bych z takové četby moc neměla.

Pokračovali jsme dál. Nejdřív na jih, abychom objeli jeden z fjordů, a pak už přímo na sever. Na oběd jsme zamířili do jednoho z mála větších městeček po cestě, do Hólmavíku. Počasí bylo vyloženě hnusné. Vítr, přeháňky a ocelově šedá obloha. Na moři se lámala vlna za vlnou. Zapadli jsme do malé restaurace, kde nabízeli kromě pizzy i místní speciality. Kluci si dali rybu, když už jsme v rybářském městečku, že. Já jsem zvolila těstoviny. Ivi po pečlivém prolistování menu prohlásila, že pokud si někdo objedná uzeného papuchalka, tak s ním do smrti nepromluví. Určitě je fajn, když člověk na cestách pozná místní kuchyni, ale tuhle specialitku, často zmiňovanou v průvodcích, stejně jako velrybu nebo shnilého žraloka jsme opravdu vynechali.

Po jídle jsme si dali jen krátkou procházku ke kostelíku (na kešku). Před námi byla zřejmě nejdobrodružnější část cesty, cca 70 km nezpevněné silnice do Djúpavíku. Zadáte-li si tuhle cestu do Google Maps, pak vás to povede po Strandavegur s tím, že byste to měli zvládnout za zhruba dvě a půl hodiny. To už samo vypovídá o kvalitě "vozovky". Nevím, jak dlouho jsme to jeli my, ale vzhledem k dešti a mlze, jsme to s rychlostí nepřeháněli. Úseky, kde bylo bláto a sem tam kopec, za který nebylo vidět (blindhæð), se střídaly z místy, kde na jedné straně svah strmě klesal do moře a na druhé naopak stoupal do výšky a cedule varovala, že z něj může občas padat nějaké to kamení (rozuměj "šutráky jak kráva"). Přejeli jsme mírnou říčku s vodopádem, vystoupali vzhůru a zase klesali dolů. Objeli jsme několik ovcí pasoucích se na krajnici. Na místech vyznačených cedulí s velkým "M" jsme se úspěšně vyhnuli několika málo protijedoucím vozidlům. Na úzkých cestách to jinde stejně není možné. Pak se najednou v zátoce před námi objevil tovární komín a několik domků. Djúpavík.

Naše vypůjčená Mazda 3 před hotelem Djúpavík
Značně zabahněné auto jsme zaparkovali jsme před hotelem. Myslím, že se nám všem docela ulevilo, když jsme bezpečně dojeli až sem. Djúpavík byl opravdu vysněné místo celé naší islandské expedice. Hodně jsme přemýšleli, kombinovali a počítali jak to udělat, abychom se sem mohli podívat. A na tomhle místě opět musím pochválit geocaching. Díky němu jsme totiž objevili úžasný Hotel Djúpavík, jedno z nejopuštěnějších míst, kde jsem kdy byla. Přesto to tady je úchvatné. Útulné ubytování a příjemní lidé. Kromě letních brigádníků jsou jedinými stálými obyvateli Djúpavíku majitelé hotelu a jejich fenka Freya.

Říkám si, že by si Djúpavík možná zasloužil samostatnou kapitolu. To místo má totiž hodně osobitou atmosféru. Takže příště...

Cesta necesta okolo Islandu
* Část první (jak to začalo - úvod, mapa)
* Část druhá (Modrá laguna, Reykjavík - Hallgrímskirkja, Harpa)
* Část třetí (Þingvellir, Geysir, Strokkur, Gullfoss, Þjóðveldisbæinn, Urriðafoss)
* Část čtvrtá (Seljalandsfoss, Skógafoss, vrak Dakoty, Dyrhólaey, Vík)
* Část pátá (Skaftafell, Svartifoss, Svínafellsjök​ull, Jökulsárlón)
* Část šestá (Dettifoss, Selfoss, Kópasker, Ásbyrgi)
* Část sedmá (Grjótagjá, Hverfell, Dimmuborgir, Skútustaðagígar, Goðafoss, Akureyri)
* Část osmá (Akureyri, Þingeyrarkirkja, Hólmavík, Djúpavík)
* Část devátá (Djúpavík)
* Část desátá (Reykjavík - Sólfar a Volcano House, Hveragerði, Ölfusdalur)
* BONUS: Virtuální cesta (Streetview, Já.is)
* BONUS: Pohlednice (fotografie z cesty)

Žádné komentáře:

Okomentovat