8. února 2008

Postesk

nad tím, že jinak příjemné nakupování může být doma zakončeno poměrně tragicky aneb Úsměvný příběh o cizím (=mém) neštěstí.
Včera jsme byli v Makru. Pro šafrán a trochu toho zázvoru. Zkrátka nasyslit trochu zásob do nové ledničky. Když už jsme si ji koupili, tak ať nezahálí.
Už jsme v Makru dlouho nebyli, takže autíčko (ve vlastnictví mých rodičů, které k podobným akcím využíváme) odjíždělo plně naložené a do kopce se pořádně nadřelo. Ale zvládli jsme to.
Naši drazí sousedi (čti *****íci, co si na můj vkus příliš často a příliš nahlas pouští drum'n'bass až rezonuje celej panelák) tentokrát výjimečně nevykuřovali na balkóně, takže naštěstí nikdo neviděl, jak se Miláššškovi v nestřeženém okamžiku utrhlo dno tašky a mléko se rozkutálelo (dá-li se to o krabicích vůbec napsat). Taška, která dosud vydržela a udržela všecko, samozřejmě mohla dosloužit kdekoli jinde, ale asi byla fanynkou Murphyho zákonů, a tak nás opustila na schodech před domem. Krabice jsme ze schodů posbírali, spočítali ztráty (jenom jedna nepřežila) a opatrně odnosili všechno do výtahu. Ten se s námi kupodivu neutrhl, i když by mě to v tu chvíli asi nepřekvapilo.
Pak začalo obvyklé rozbalování (např. vybalování minerálek zatavených v těch pitomých tuhých plastových fóliích, které se utrhnou jen tehdy, když je člověk přenáší, ale pokud z nich jen chcete vytáhnout láhev, musíte je rozstříhat nůžkami) a uklízení hned do ledničky, hned do špajzu. Zůstal zlatý hřeb. Oblečení s tisícem a jednou visačkou... A to jsme koupili jen jednu košili pro Miláššška a mě balíček s pěti páry ponožek.

Nesnáším výrobce ponožek.
Nesnáším baliče ponožek.
A nesnáším výrobce těch plastových drátků (nebo čeho), které bývají v oblečení a na každém konci mají jako takový "téčko", takže se musí rozstřihnout, aby se daly vyndat.
A ještě na nich visí cedulka. Někdy i dvě.
Možná mají i svůj název, já jim ale nemůžu přijít na jméno! Doslova!

Včera jsem si prožila ponožkové martýrium. Ano, bylo jich jen pět párů. Jenže...
Celý balíček byl nejdřív uprostřed omotaný papírem s popisem, což je normální. Navíc ještě držel pohromadě pomocí dvou výše zmíněných udělátek. To už mě trochu namíchlo. Každý pár ponožek pak obsahoval nejen další plastový drátek, ale špičky a horní části byly ještě sepnuté malým kovovým plíškem. To znamenalo opatrně sundat ty kovové blbosti, aby se ponožka nezatrhla, a rozstříhat ty plastové nesmysly a zkontrolovat, jestli jsem je opravdu všechny vytáhla, protože už vím, jak to může pěkně píchat, když to zapomenete třeba v tričku.
Celkem jsem tedy vytáhla deset kovových plíšků, sedm plastových drátků a jeden papír. Konečně jsem se dostala k odstřižení cedulky z Miláššškovy košile. Pak jsem všechno smetla na hromádku do dlaně a s velkou dávkou zadostiučinění hodila na podlahu a zadupala do země!!! vyhodila do koše.
Ještě, že těch párů nebylo deset.

ALE: Always look on the bright side of life! Takže, co když výrobce těch plastových věciček jen chce, abychom si procvičili zručnost prstů?

P.S. Ještě nesnáším cedulky, co se všívají z vnitřní strany triček. Ale jen ty vyrobené z jakési umělé hmoty podobné tvrdému papíru, které drásají můj bok či krk... U těch mi ale skrytý pozitivní smysl uniká...

Žádné komentáře:

Okomentovat

Díky za komentáře!