3. prosince 2007

Výlet do Bratislavy

Minulý týden v úterý jsme se s dvěma kamarádkami, též GISačkami, vydaly na konferenci do hlavního města Slovenska. Výlet to byl poučný a hlavně se nám dostalo obrovské cti...
Konference se jmenovala Geoinformačné systémy v doprave a my se jí účastnily pouze jako publikum.
Na začátek je třeba říct, že dopravit se na tuto dopravě věnovanou akci nebylo jednoduché. Spojení z Olomouce do Bratislavy zdaleka není ideální, zvlášť pokud jste v cíli očekáváni mezi osmou a devátou hodinou ranní. Ani vlakem,ani busem to nejde bez toho, aniž by člověk netrávil hodiny čekáním na nádraží.
Naše cesta tedy začala už v pondělí, kdy jsme dojely do Brna a přespaly u kamarádky na privátě. Úterý pro nás začalo ve čtyři ráno. Vstaly jsme. Některé velice těžko... Venku nás probral ledový vítr. Vymrzly jsme na zastávce a následně byly posledním nočním busem dopraveny na hlavní nádraží. Tady už panoval čilý pracovní ruch - Brňáci jedou na ranní směnu.
Náš vlak už tam stál, takže jsme nemeškaly a zapadly do kupé. V 5,15 odjezd. Po cestě jsme toho moc nenaspaly, povídaly jsme si, četly. Někde u Kút přišel celník. V Malackách přistoupilo několik středoškolaček. Svítalo a krajina venku vypadala jako by si tentokrát Mrazík svou berlu Mrazilku nezapomněl. Tomu říkám ideální počasí na cestování. Naštěstí se ve vlaku topilo.
Bratislavské ulice byly namrzlé a hladké jak sklo (my tady na Moravě říkáme, že "tam byla sklinka"). S hrůzou jsme zjistily, že dvě třetiny naší výpravy nejsou pojištěné. No, byly jsme přece jen v ZAHRANIČÍ! Zvolnily jsme krok.
Budova Stavební fakulty STU se záhy objevila po pravé straně. Velká, hranatá a škaredá. Uvnitř to vypadalo jako v bludišti, ale díky zeleným šipkám jsme záhy našly příslušnou místnost, kde se konference měla odehrát. Ještě hodina času. Ach jo. Chodba byla studená. Ne, že by se netopilo, radiátor hajcoval o stošest... Chyba byla v oknech, která netěsnila takovým způsobem, že se koridorem proháněl vítr. Pořekadlo "topit pánubohu do oken" tu nabylo nečekaných rozměrů.
Po podepsání prezenční listiny každý účastník dostal igelitku - propisky, sborník, CD,... Konferenční místnost již byla vyhřátá, přesto i tady táhlo. Na veškerém nábytku svítily nálepky Európsky sociálny fond. Účastníků tu nebylo mnoho.
Samotné příspěvky nebyly špatné, i když musím říct, že v kvalitě prezentací vyhráli Češi nad Slováky vysoko na body.
K zásadnímu momentu celého dne však došlo teprve po druhém bloku přednášek. Prof. VV, vedoucí naší katedry, který zde též přednášel, si naší tříčlenné "delegace" nejen všiml a poznal nás, ale dokonce nás POZVAL NA OBĚD! Užily jsme si svých patnáct minut slávy, když jsme ve vysokoškolském klubu (= restaurace ležící hned vedle menzy v suterénu budovy) nad těstovinami s masem, mohly prohodit pár slov s naším ó nejvyšším. Jaká čest. Dozvěděly jsme se například, že v budově STU se od jejího dostavění neuklízelo, protože na to nejsou peníze. Ano, přes okna téměř nebylo vidět, a tak nebyl důvod panu profesorovi nevěřit.
Za oběd jsme slušně poděkovaly. Během třetího bloku jsme pak odešly na vlak. Poslední slušný spoj na Olomouc odjížděl v 14,44 (ve skutečnosti tedy 15,00). EC Polonia v Břeclavi nám však neujelo, neboť samo bylo půl hodiny zpožděné. Zato luxusní. Klimatizované kupé s koberečkem na zemi. V Přerově na nás osobáček ovšem nepočkal. Nevadí, tady to frčí co chvíli. A taky že jo.
Když jsme kolem šesté vystoupily v Olomouci, vzpomněly jsme opět na pana profesora. "Ten už bude dávno doma"... a asi byl.

P.S. A příště jedeme na GIS Ostrava!

2 komentáře:

  1. joooo teppichy ve vlaku umím taky ocenit..

    OdpovědětVymazat
  2. Není nad tébicha hlavně, že to jede...

    OdpovědětVymazat

Díky za komentáře!