27. prosince 2007

Povánoční

Chtěla jsem původně napsat něco poetického
o Vánocích, o té rodinné pohodě, vůni vánočky, sněhobílém poprašku na kopcích, ale to cukroví mi leze na mozek a zalepuje šedou kůru mozkovou. A včerejší koukání na televizi mi tak trochu vzalo iluze...
Prolog: Mezi talíři s cukrovím jsem našla dálkové ovládání a zapnula bednu. Televizní noviny. Lidi reklamují dárky ostošest. Se stejnou vervou jako je před třemi dny kupovali. Pak následuje oblíbený tradiční pohled do běžné české rodiny "Já dostal dvoje stejná sluchátka", "Já zase o dvě čísla menší kalhoty",... Trapná naaranžovaná scénka, kterou přebíjím lineckým s marmeládou a zapíjím ovocným čajem s příchutí višně. Do osmi bezcílně přehazuji všech šest programů. Konečně začíná Karlík a továrna na čokoládu. Tedy nejdřív Sponzor pořadu, Sponzor pořadu a Sponzor pořadu. Musel to být asi sakra drahej film, že potřebuje tři sponzory. Co dvacet minut běží reklama s třemi sponzory na začátku a třemi sponzory na konci. Nejprve si dáme dobré české pivíčko, poté se Santa Clausem kafíčko a následně zajíme naší čokoládovou hvězdou. Ou!
Při každé ze tří reklam jsem byla silně znechucena. Na druhou stranu, tři je magické číslo a k pohádkám patří, tak to člověk holt musí překousnout.

Jakás takás myšlenka: Vzpomněla jsem si na dobu, kdy jsem ještě chodila na základku. Na to, jak po vánočních prázdninách přišli skoro všichni do třídy v novém. Alespoň jednu věc ze svého oděvu, ať už to byl svetr, šála s rukavicemi nebo boty, našli jsme pod stromečkem. Na svačinku pak jsme místo obvyklých chlebů s máslem a marmeládou vytahovali krabičky s cukrovím a dávali si vzájemně ochutnat. Někteří si dobroty nosili až do dubna... V tělocviku pak jsme jen těžko oblékali červené a modré trenýrky. O přestávkách se živě debatovalo o tom, kdo co dostal. Po škole se šlo sáňkovat, bobovat a koulovat se na Cukrák. Nové boby pak občas majiteli nevydržely ani do konce pololetí.
A dnes? Po prázdninách následuje zkouškové období a spolužáky tak potkávám jen sporadicky, pokud jsou zapsáni na stejný termín. Oblečeni býváme sice taky jinak než obvykle, ale to dělají ty košile, sukně a saka. Svačinku už nenosíme, i přesto se občas někdo vytasí s krabičkou dobrot pro vynervované spolužáky či zdánlivě neúplatné zkoušející. Tělocvik nemáme, není povinný. V nátělnících a trenýrkách už se stejně dávno necvičí. Ostatní oblečení však na sebe navlékáme velmi těžko. A debaty o přestávkách? Jsou. Před kabinetem zkoušejícího hučí diskutující hloučky. V přestávkách mezi povoláváním dalších obětí. Předmětem je dotyčný předmět. Vyzkoušený je zpovídán, určuje se pořadí, řeší se otázky Co je soliflukce? nebo Jaká je nadmořská výška Lišova?. Po škole (= zkoušce) se jde do hospody, občas se i tam někdo skouluje. Na Cukráku vyrostl skiareál a sáňkovat se tam nedá. Stejně není kdy, čeká nás další zkouška a pak? Letní semestr.

Epilog: Jdu se nachystat k odchodu na vlak. Musíme jet do města, zbylo nám ještě moc relaxpasů a ty PLATÍ JEN DO KONCE ROKU! Byla by škoda je nevyužít, vyrážíme tedy do kina. A koupit lístky do divadla. Takže: Mrkněte do peněženek, obálek, no zkrátka míst, kam dáváte různé poukázky a takové ty serepatičky a koukněte na datum platnosti. 31. prosinec se blíží, a pak už byste je mohli leda prohodit kotlem. Toť má rada na závěr *smajlík*

Žádné komentáře:

Okomentovat

Díky za komentáře!