Na hranici estonsko-ruské

Překračování hranic v rámci EU je v posledních letech už celkem nuda, hlavně v rámci Schengenského prostoru. Někdy si ani nevšimnete, že už jste v jiné zemi. Jedete-li někam mimo Unii, je to už zajímavější, ačkoli takové Chorvatsko vás stejně klidně pustí na občanku. Potřebujete-li však ke vstupu do země dokonce vízum, situace se stává dobrodružnější. A co takhle vydat se autobusem do Ruska?

Den šestý - na hranicích

Ještě před příjezdem do hraničního města Narva jsme byli naší průvodkyní Jitkou upozorněni, že přejezd hranic z Estonska do Ruska nebo taková "brnkačka" jak jsme byli doposud zvyklí. S Rusy se to má tak, že na všechno potřebují papíry - čím víc, tím líp - s razítkem, nejlépe kulatým. Taky nám bylo na rovinu oznámeno, že by bylo vhodné od každého účastníka zájezdu vybrat 1 euro na osobu na - říkejme tomu příplatek - díky kterému MOŽNÁ nebudeme muset na celnici vyložit veškerá svoje zavazadla a procházet s nimi kontrolou. Lepší však je "připlatit si".

Tedy takové to tam je...

Dále příběh připomíná pohádku Jak dědeček měnil až vyměnil.

Prvním cílem v Narvě bylo velké jakoby parkoviště se strážní budkou. Tady pan řidič dostal jakýsi talon (jako kovový žeton). Výměnou za něj pak získal papír s kulatým razítkem. Díky němu jsme mohli být vpuštěni do Ruské federace. Asi tak.

Konečně jsme se dokodrcali až k plotu s ostnatým drátem, tedy hranici. Zastavili jsme na celnici, nachystali si pasy s platným vízem (takovým žlutým papírkem vlepeným na jedné ze stránek dokladu, kde je mj. azbukou napsáno vaše jméno), pan řidič musel vypnout motor. Pohraničník si vyžádal naprostý klid. Naprostý!!! Každý cestovní doklad byl řádně pohlédnut a překontrolován. V deprimujícím tichu bylo slyšet jen šustot stránek. Vše v pořádku, můžete jet!

Byli jsme tedy v zemi Nikoho, mezi dvěma státy. Pomalu jsme se sunuli vstříc dalšímu "dobrodružství". Napravo se tyčil estonský hrad Hermann, přímo naproti pak ruská pevnost Ivangorod. Mezi nimi spěchala hraniční řeka Narva do moře. Stáli jsme na mostě a pozorovali rybáře. Ještě před celnicí jsme zastavili, byli nám rozdány "Migrační karty". Malé papírky s dvěma částmi - Vjezd/Výjezd. Bylo potřeba vyplnit jméno, příjmení, pohlaví, číslo pasu, číslo víza, ... Dvakrát (Vjezd/Výjezd). Naštěstí latinkou a ne azbukou. Páni řidiči se mezitím odebrali na další byrokratickou seanci, motor autobusu musel zůstat vypnutý, klimatizace tedy nefungovala a my, vzadu sedící, jsme padali horkem. Vyjít ven z vozidla bylo přísně zakázáno. Tedy dokud si pro nás neposlali...

Proběhl rychlopřesun do útrob celní budovy. Honem, nikdo nesmí zůstat venku, natož fotit! Uvnitř pěkně do řady a s pasem a migrační kartou k okénku. Po jednom! U okénka je cestovní doklad kontrolován a naskenován, karta také. Pak je část Vjezd odtržena, něco je orazítkováno. Úředník si vás důkladně prohlíží, jestli jste to vážně vy. Jste! Stojíte tam, tváříte se neutrálně, připadáte si jako uličník v ředitelně. Na mysli vám vytanou všechny vaše dosavadní "zločiny". Ten padělaný podpis v žákovské knížce, ta první cigareta za kinem, to opisování od spolužačky, rozbité okno u sousedů... Najednou je z vás takhle malinký človíček a čekáte, jestli vás na tu prohlídku Petrohradu tedy pustí nebo ne. Náhle je vám pas vrácen a vy jdete na druhou stranu ke svým spolucestovatelům. Na tváři máte úlevný úsměv. Čekáte až proceduru prodělají všichni.

Než nás opravdu všechny odbavili (naštěstí bez nutnosti táhnout se se zavazadly - viz příplatek), koukali jsme z okna na celní kontrolu osobních aut. Všichni museli vysednout, řidič dokonce musel otevřít kufr a kapotu, kam si celníci posléze posvítili baterkou. Vše v pořádku, můžete jet. A co my?

Konečně jsme byli všichni prověřeni, dveře celnice byly odemknuty a my opět naskákali do busu. Hurá, jsme v Rusku! Poslední pohled na estonskou Narvu. Dvě hodiny nám trval přechod hranic. Vlastně jednu, jenže... v Rusku je o hodinu víc než v Pobaltí.

Rusko se pozná. Už podle silnic, tedy vlastně podle děr v nich. Pro mě, s chabou znalostí azbuky, to byl návrat do první třídy. Zase jsem se učila číst, pěkně po písmenkách jsem si přehláskovala celé slovo. Rossija, gorod, džekpot.

Ještě před výjezdem z Ivangorodu nás čekala poslední administrativní zastávka - u dopravní policie. Už přesně nevím, jaký byl smysl, asi nějaké poplatky. Pozorovali jsme, jak průvodkyně s řidičem vešla do plechové boudy (dá-li se to tak vůbec nazvat), aby se po chvíli vrátili s papírem (jak jinak). Ještě než jsme odtud odjeli, nastínila nám Jitka průběh jednání:

"Ten mladej policajt, to byl jako ten zlej.

Ten starší, to byl ten hodnej.

A chudák pan řidič tam stál jako ten blbej."

Ale zvládli jsme všecko. Teď už jen ty kilometry do Petrohradu. A nebylo jich málo...

Nevědět, že to je hlavní tah z Tallinnu na Petrohrad, myslela bych, že jedeme po okresní silničce nulového významu. Občas nebylo možné překročit třicetikilometrovou rychlost. Pozorovali jsme bídné vesničky, zchátralé domečky, bolševníky zarostlou krajinu. Cestou jsme viděli i jednoho z mnoha vitálních ruských důchodců. Musí být v kondici, jinak nemají šanci přejít silnici. Na přechody se tu moc nedbá a zelený panáček taky není zárukou, že vás někdo nesejme. "Ten utíkal, co?" Jj, jen počkej, důchodce!

Hotel Rossija na Moskevském prospektu. Kolos. Ceny pokojů vysoké, kvalita ubytování nic moc. Ze sprchy nejdřív tekla oranžová voda, ale jen půl minuty, pak se změnila na "normální" průhlednou. Péřový polštář putoval do skříně, tři dny jsem strávila se složeným ručníkem pod hlavou. Klasika.

Prvního dne jsme toho moc z pokoje neviděli. Vlastně jen tu sprchu a postel. Bylo pozdě, byli jsme utahaní, šli jsme spát.

---

Všechny části cestopisu z Pobaltí: Den první a druhý, Den třetí, Den čtvrtý, Den pátý, Den šestý, Na hranici estonsko-ruské, Den sedmý, Den osmý, Den devátý, Den desátý, Růže z Turaidy, Den poslední

---