9. září 2007

Den šestý

Z Pobaltí pomalu dále na východ, do ruského Petrohradu. Nejdříve ale ještě park Lahemaa, zámeček Palmse a vesnička Altja.


Den šestý

Ráno před odjezdem opět ochutnávka, tentokrát estonské speciality jménem Vanna Tallinn (Starý Tallinn). Likér, barvou trochu podobný hořkému Rižskému balzámu, údajně 50%, rozhodně však chutnější.
Vyjeli jsme od hotelu a ještě dobrých deset minut projížděli předměstím. Všude kolem cesty stály v zahradách plných štíhlých listnáčů domky, krajina jako vystřižená z Menzelových Slavností sněženek, úplné Hrabalovo Kersko. Nevím jestli mezi stromy opravdu ležela lehká mlha nebo jsem si ji tam jenom domyslela pod tíhou dojmů. Když na to teď tak myslím, mám celou scénerii rozostřenou jako v laciném romantickém filmu, kdy hrdinka vzpomíná na svého milého. Jenže to spojení přírody a lidí bylo vážně tak nějak dojemné (taky je možné, že tomu pomohl ten panák starého Tallinnu :-omluvný smajlík).

Dál a dál po E20, go east! Tady poprvé, ačkoli je to prý typické pro celé Pobaltí, jsem si všimla, že nájezdů a výjezdů z dálnic je jako šafránu, a že tu nejsou téměř žádné mosty.Odbočování vlevo je tu vyřešené trochu jinak. Jak? Představte si dálnici, dva proudy v každém směru, pěkný rovný úsek. Odbočování vpravo je jasné, chcete-li však sjet z dálnice a odbočit vlevo musíte si ve vašem směru najet do levého, rychlejšího, pruhu a v určeném místě "prostě" a "jednoduše" přejet do protisměru. Samozřejmě, že svodidla a živý plot mezi oběma směry jsou zde přerušeny. Z protisměru, který vlastně začal být "posměrem", už jednoduše vyjedete vpravo a jste tam, kde jste chtěli být.
S manévrem korespondují i návěstí, na kterých je namalována optimisticky vyhlížející šipka-vracečka (vypadá trochu jako náš "Zákaz otáčení" - foto jsem bohužel nenašla). No ano, není to omyl. V Pobaltí se zkrátka plynule přejíždí do protisměru a my jsme byli taky nuceni tuto operaci podstoupit. Povedlo se! Řidiči to zvládli s přehledem a dovezli nás až do Národního parku Lahemaa (čti laemá).



NP Lahemaa je se svými asi 700 km2 největším chráněným územím Estonska. My jsme navštívili Viru raba, tedy bažinu Viru (musím se mrknout, co mají v Estonsku pořád s těmi viry...). Milášššek ji popsal jako "něco na způsob šumavských slatí... krát deset". Já, která jsem na Šumavě nebyla, bych ji přirovnala k Mechovém jezírku na Rejvízu... krát dvacet. Prochází se tu po dřevěných chodníčcích (= dvě seříznuté klády vedle sebe) neskutečně zelenohnědou krajinou s temnými jezírky a podivným bílým mechem, který tvoří jakousi celoroční "sněhovou" pokrývku. (Po usilovném hledání jsem ho našla na anglické Wikipedii a identifikovala ho jako Cladonia rangiferina, anglicky Reindeer moss, tedy něco jako "Jelení mech".) Trochu to všechno připomíná Mrtvé močály z Jacksonova Pána prstenů (ale světlíššška tu nejsou).


Protože čas je neúprosný a vracet se stejnou úzkou cestičkou zpátky k autobusu by bylo zbytečným zdržením, odpojila se od nás průvodkyně Jitka, aby nás společně s řidiči a vozem počkala na druhé straně rašeliniště. Naše rodinka tedy dostala bojový úkol. Ten zněl jasně. Nesmí projet muž s... totiž... Měli jsme jít poslední, čímž bylo zajištěno, že nikoho neztratíme. Sbírali jsme odpadlíky. Počkali jsme až celý náš zájezd opustí dřevěnou rozhlednu, v klidu si vyfotili nějaké to panorama, pokochali se výhledem na odrazy borovic v modročerné vodě, dali jsme spolucestovatelům náskok a ujistili se, že za námi už nikdo nejde. Přesto jsme je za chvíli zase dohnali. Ty dvě. Fotily si všecko. Jezero zleva, zprava, shora, zdola, detail, celek, polocelek. Jasně, každý chce mít památku na dovolenou, ale co je moc, to je moc. Naštěstí nás pak chvíli zdrželo hledání masožravé rosnatky, takže jsme děvčatům nemuseli neustále stát za zády (předběhnout jsme nemohli, úkol zněl jasně!). Rosnatka (Drosera)je opravdu krásná květinka, smutná, se slzičkami smrtelného lákadla na části těla nazývané tentakule. Při jídle jsme ji ale bohužel neviděli.


Došli jsme na druhý konec chodníku a setkali se opět s Jitkou. Nikdo se naštěstí neztratil, nikoho nepohltily mokřady a nikdo nebyl pozřen masožravkou. Úkol splněn! Pohov!

Ještě před vstupem do autobusu jsme všichni podstoupili nucenou očistu bot. Teprve poté, co pan řidič vykartáčoval z našich podrážek celkem slušné pískoviště, jsme mohli odfrčet do Palmse, dalšího pondělního cíle. Zde jsme nejdřív shlédli prezentaci o NP Lahemaa s anglickým dabingem a ruskými titulky (mohli jsme to mít i finsky, ale to jsme s díky odmítli), pak jsme se přesunuli do areálu panského sídla. Zvenčí vypadá zámeček Palmse obyčejně až tuctově. Není moc velký ani příliš zdobený. Překvapení návštěvníka čeká uvnitř. Žádné organizované skupinové prohlídky, procházíte se sami s papírovým průvodcem v ruce a na všechny vystavené exponáty si můžete nejen SÁHNOUT, ale třeba i LEHNOUT! Tak jsme si pohověli v zámeckém křesle, vyzkoušeli lenošku, zasedli ke stolu a zahráli si na klavír. Ve sklepě nás zdrželo dveřové (dveřní?) bludiště - místnost, kde byla spousta jakoby zkušebních kabinek, jaké bývají v obchodech s oděvy, jen z každé ze čtyř stěn vedly dveře. Některé šly otevřít, jiné ne. To vše v naprosté tmě. A tak se stalo, že jsme ztratili Miláššška. Chtěl najít cíl, druhý východ nebo něco na ten způsob, jenže tohle bylo trochu nedokonalé bludiště a bonus nikde. Když se konečně vynořil na světlo, nenechali jsme ho ani vzpamatovat se a letěli na rychlou prohlídku muzea veteránů. Kde jinde si můžete vyzkoušet pohodlí starých krásných autíček z dvacátých, třicátých let? Takové vozítko bych si nechala líbit. Škoda, že času bylo tak málo. Vím, že sem (= do Pobaltí) se chci ještě někdy podívat. V klidu.

Hup do busu a úzkými silničkami k pobřeží Finského zálivu, do vesničky Altja. Je to jedna z nejstarších obcí v Estonsku a její zajímavostí je několik dřevěných rybářských domků, které lze bohužel obdivovat pouze zvenčí. Další věc, která tu člověka upoutá jsou obrovské bludné balvany. Tyto putující kusy žuly, nazývané rapakivi sem "docestovaly" z Finska v době ledové. Podobné kameny můžeme najít i na severní Moravě, u nás jich ale není tolik. Tady je jich spousta, leží všude kolem podobny hračkám nepořádného dítěte. Ledabyle se povalují v moři a snaží se tvářit nenápadně, což se jim ovšem vůbec nedaří. Čím větší, tím více bijí do očí. Vymykají se. Jsou podivné. Možná i to je důvod proč si je Estonci, v případě, že se balvany usídlily na jejich zahrádce, tak opečovávají. Svým způsobem trochu ozvláštňují zdejší plochou nevýraznou krajinu.

Poslední zastávkou před příjezdem na estonsko-ruské hranice byl glint v Narvském zálivu. Je to takový zvláštní "pruhovaný" útes, přesněji se o něm lze dočíst v uvedeném odkazu. V místě, kde jsme se byli podívat, je i vyhlídková terasa, takže si lze strukturu glintu pěkně prohlédnout. Jak jsem se tak geologicky dovzdělávala, všimla jsem si, že na zábradlí onoho ochozu je spousta kovových zámků. Malých, velkých, obyčejných i zdobených vyrytými monogramy. Teprve později nám Jitka řekla, že jde o pobaltský zvyk. Mladé páry nebo novomanželé zamykají tyto zámky na mostech jako symbol své lásky a nerozlučnosti. Klíč pak zahazují do vody. Ovšem jestli po rozvodu expartneři chodí na most s páčidly a pilkami na železo už jsme se nedozvěděli...

Pomalu ale jistě jsme se blížili k městu Narva, kde jsme měli překročit hranice do Ruska. Tohle povídání si ale zaslouží samostatnou kapitolu...

* * * Pobaltí obrazem * * *

Fotky z prvních šesti dní v Pobaltí zde!
Nové snímky z prvních šesti dnů v Pobaltí tady!

5 komentářů:

  1. Na rosnatku se můžeš přijet podívat(sem \"k nám\")do přírodní rezervace Soos.
    http://www.priroda-kv.cz/lokality/soos/index.php

    OdpovědětVymazat
  2. HmmmO Soosu jsem samozřejmě slyšela, ale že tam rostou rosnatky? To je novinka. Aspoň vím, kam si zajet na výlet - třeba ji taky uvidíme při lovu jako na té fotce.
    Příští rok to vidíme zase pro změnu na dovolenou v ČR, máme tedy dalšího kandidáta na zajímavou lokalitku. Dík za tip ;-mrk
    Uděláme tentokrát sraz bloggerů na západě Čech, co? Já totiž objevila další bloggery, co letos byli v Pobaltí -> http://matejcik.bloguje.cz/

    OdpovědětVymazat
  3. Klidně udělejme sraz bloggerů na západě (Čech). /mrkací xichtík/ Nedokážu ho zorganizovat, ale můžu doporučit místa, která navštívit. Je tu v okolí moc pěkně. Jako ostatně skoro všude.

    OdpovědětVymazat
  4. ->matejcik:Zatím o nic... Jen, že už jsme tu tři bloggeři, co byli v Pobaltí (já,ty a http://voldi.bloguje.cz/582090-pobalti.php)- vůbec jsme o sobě nevěděli, takže příště se domluvíme a pojedem zaráz, ne? :-chichi Hm?

    OdpovědětVymazat