21. září 2007

Den devátý

Z Ruska zpátky do Pobaltí, opět na západ. Estonsko - jezero Peipsi a město Tartu. Lotyšsko - Valmiera.


Den devátý
Devátý den začal vlastně už nočním výletem za otvíráním mostů. Po pár hodinách spánku jsme byli nuceni zase vstávat, nasnídat se, sbalit si a nalodit se na palubu našeho korábu. Rodičové nám vyložili dramatický noční návrat na pokoj, kdy jejich magnetická karta, určená k otvírání dveří, vypověděla službu, takže se ve dvě ráno na recepci domáhali nápravy. Po půl hodině jim byla dána karta nová a oni konečně mohli jít spát. Ráno po příchodu ze snídaně se ale celá akce opakovala, vše bylo naštěstí tentokrát vyřešeno během deseti minut. Rodičové, značně rozladění, odjezd autobusu tedy stihli.

Ranní cesta na hranice byla únavná, dlouhá a uspávající. Chrupkala jsem s hlavou na Miláššškově klíně kolébána jámami v silnici (těžko tomu říkat jen "díry") a vzbudila se teprve, když Jitka pustila Jen počkej, zajíci. Každou chvíli se kreslený seriál zasekával kvůli nerovnostem vozovky, ale nakonec si i DVD přehrávač, stejně jako naše sedací ústrojí, zvykl na neustálé poskakování autobusu.


Na hraničním přechodu se opakovalo to samé "jak dědeček měnil, až vyměnil" kolečko, s tím rozdílem, že za všechno se v Rusku muselo zaplatit. Vybrali jsme jednoeurový "ulehčující poplatek" a i nyní přinesl své ovoce. Opět jsme absolvovali prověrku u okénka, odevzdání pasu a migračního lístku, nahánění do budovy a ven. Jenomže teď už to bylo všechno tak nějak méně stresující. Věděli jsme do čeho jdeme, co nás čeká. Myslím, že celá procedura byla dokonce rychlejší než minule, navíc jsme díky časovému posunu získali hodinu k dobru. Celník si mě důkladně prohlédl, vrátil mi pas s orazítkovaným vízem a už jsem byla zase v EU. Juch!
Než jsme ale opravdu vstoupili na území Estonska, zastavili jsme se v Duty Free Shopu a nakoupili nějaké ty laciné alkoholy. Třeba Vana Tallinn (mňam mňam). Jo a taky velikou dobroučkou čokoládku.

Zase v Pobaltí, v Estonsku, v Narvě. Odtud na jih k jezeru Peipsi, známějšímu spíš pod jménem Čudské. Je to páté největší jezero v Evropě a nám připadalo jako moře, protože na druhou stranu nebylo možné dohlédnout. Ještě než jsme se ale zastavili na jeho břehu, navštívili jsme ženský klášter Pühtitsa (estonsky Kuremäe Jumalaema Uinumise nunnaklooster). Tiché místečko s tichými lidmi, tichým chrámem a tichým hřbitůvkem.



Na devátý den jsme měli v programu ještě prohlídku Tartu, tečku za naším pobytem v Estonsku. Tartu - univerzitní městečko s pěknou radnicí, nakřivo stojícím domem, kašnou s párem mladých lidí, kteří se líbají pod deštníkem, několika kostely a Struveho geodetickým obloukem. A co to je? Památka zapsaná na seznam světového dědictví UNESCO v roce 2005. Řetězec sestávající ze 34 měřicích míst (triangulačních bodů), dlouhý 2820 km. Vede z Norska přes Švédsko, Finsko, Bělorusko, Estonsko, Litvu, Lotyšsko, Rusko, Moldávií až do Ukrajiny. A právě v Tartu je jeden z těchto "staničních" bodů. Stojí nedaleko budovy observatoře na vršku zvaném Toomemägi. Kopec je také místem, kde stojí zbytky gotické katedrály Toomkirik, v jejíž jedné opravené části se nachází muzeum.
Návštěvu města jsme zakončili nepoeticky, nákupem potravin v místním supermarketu.

U dvojměstí Valga (Estonsko) - Valka (Lotyšsko) jsme překročili hranice a rozloučili se s Eesti Vabariik. Mířili jsme k Valmieře a tamnímu hotelu Naktsmajas, což doslova znamená noční dům. Před Valmierou nás trochu zmátla náhle se objevivší cedule, která říkala, že po dalších dvou kilometrech silnice končí - je uzavřena, protože probíhá oprava. Dojeli jsme tedy na konec slepé komunikace aniž bychom zahlédli sebemenší zmínku o značené objížďce. Řidič otočil bus a jeli jsme nazpět. Teprve když jsme odbočili z hlavního tahu, značení objížďky se konečně objevilo. To brzo, až když si ji sami najdete, tak vám ji označí. Ale aspoň jsme se tam vůbec dostali, že.
Ubytováni jsme byli v pokojích se společným obývacím prostorem, koupelnou a dvěma samostatnými dvoulůžáky. My měli tu výhodu, že jsme cestovali čtyři, takže to bylo v pohodě. Dostali jsme ovšem jen jednu kartu k otvírání dveří. Po komplikacích v Rossiji jsme ji rodičům raději nedali do rukou :-škodolibý úsměvník.

Hotel Naktsmajas se nachází na samém okraji města Valmiera, nedaleko stojí sportovní hala, telekomunikační věž, zatím nezastavěné bahnité parcely a známá mlékárna. Právě v této mlékárně jsme měli přichystanou večeři, ačkoli snídaně se pak ráno konala normálně v hotelu. Večeře byla dobrá, smažené řízky, chuťově trochu jiné a mnohem tenčí než u nás. Jako dezert samozřejmě mléčný výrobek - ovocný puding s jakýmsi krémem (dobrůtka). To se potom spalo...

Pravda, devátého dne jsme toho mnoho neviděli. Mohly za to hlavně dlouhé přejezdy, ale jinak to prostě nejde, když si člověk vyjede takhle daleko. Na druhou stranu, kdo se může pochlubit, že navštívil opravdovou závodní jídelnu v lotyšské mlékarně? Hm?

Fotogalerie z Pobaltských republik (druhá část) TADY

3 komentáře:

  1. Něco Ti povím:Seš dobrodruh! *smích* Ale takhle zprostředkovaně je to pěknej výlet, díky! Fotky taky moc pěkný, a sálá z nich krásný počasí a pohodička...

    OdpovědětVymazat
  2. jj, pohodicka sálá nejen z fotografií ale i z Looneyniného vyprávění (sorry, jestli jsem ti trosku povrtala jméno..., Looney :-)
    já se bohužel návštěvou závodní jídelny v lotyšské mlékárně pochlubit nemůžu, ale zase se můžu pochlubit tím, že prozatím přežívám pravidelnou konzumaci oběda v naší firemní kantýně! Takže, looney, kdo je větší dobrodruh??? (rozchechtánek)

    OdpovědětVymazat
  3. Právě jsem se vrátila......z oběda v menze. A na lotyšskou mlékárnu to teda nemělo. Jmenovalo se TO luhačovický ptáček a teď mi to létá trávicím traktem...
    ->candycane: Neznám vaši kantýnu, ale jíst tam zřejmě bude větší dobrodružství. Heslo zní: PŘEŽÍT stravu ve zdraví!

    OdpovědětVymazat