Prostě náročné dny

To bylo tak (jak známe ze hry Němý Bobeš). To zas byl nářez (říkám já). Nejdřív grilováníplný víkend. Pak internetupusté pondělí. And now for something completely different -> dovolená, třikrát hurá!

Sobota
Pozvání na opékání jehněte se neodmítá, míříme k sestřenčině rodině do hor. Čeká nás tu výborná pečínka, pivečko i dobrá nálada. Řízení auta přenechávám raděj tátovi, přece jen noční "Ecce homo" shora dolů není nic pro řidičku jako jsem já...

Neděle
Každoroční rodinné setkání u babičky při příležitosti hodů ve vedlejší vesnici. Účast hojná, sešlo se nás skoro všech třicet příbuzných (teď už tam započítávám i Miláššška *mrk*).
Po příjezdu k babičce proběhla obvyklá obhlídka krámků na hodech svatého Vavřince, které měly bohužel letos podobu tržiště sveřepého Vietnamce. Jak tak koukám, pořád se tu drží ukázky starodávných tradic, jenže to není klasické vyřezávání ze dřeva, výroba keramiky - místo selky v hanáckém kroji vidím párek indiánů s čelenkou z peří. Doba pokročila. Nebo že by globalizace? Textiluplné stánky, sem tam rušené krámkem s perníkem, cukrovou vatou nebo pivem, procházíme rychlým krokem. Míříme na hřiště, kde se navzdory našim pětadvaceti letům (= průměrný věk Miláššška a mě), hodláme rozšoupnout na kolotočích. Babiččin Komenský, kterého tradičně dává vnoučatům na pouťové atrakce, se brzy rozdělí mezi dvě jízdy na autodromu a zvonkovou dráhu.
"Pojďte všichni, pojďte sem,
my vás trochu povezem!" slyšíme nejméně třikrát.
Pak se zvonkovka vydává na extraprodlouženou suprrychlou jízdu. Našich asi 150 kilogramů třese lavečkou jako zemětřesení v San Francisku, v zatáčce nám téměř hrozí vyklopení, a to vše za doprovodu zvuků, které signalizují brzký rozklad atrakce... Tomu říkám pořádná jízda! Juch! Další zastávka, autíčka! Každej pěkně svoje a už frčíme a narážíme do sebe. Stejně nechápu, proč opravdová auta mají takové nepotřebné věci jako je řadicí páka, když mému autodromovému žihadlu stačil jeden pedál. Další jízdu si dáváme na autíčkách u školy, kde jsme Komenského stylově doutratili... Ještě chvíli postáváme mezi kolotoči a obhlížíme nadšence vystupující z centrifugy. Tady by se i z výše zmíněného indiána stala bledá tvář. Pomalu se prodíráme davem zpět k babiččině chaloupce.

Zase grilováníčko, tentokrát vepřová kýta. Mňam. Kromě všeobecného hovoru s rodinou se ujímám foťáku a zvěčňuju tetiny barzoje na zahrádce. Pak rodičové vytahují petanque a do večera se příbuzenstvo baví házením koulí (je to supr hra). Já je fotím a bavím se taky. Trochu sprchne. Kolem sedmé jedeme domů, večer s Miláššškem koukáme na ty blbý lidi, co nejsou chytřejší než děti z páté třídy (některé by možná převálcovalo i škvrně z jeslí).

Pondělí
Ráno zjišťujeme, že nejde internet. Odpoledne se zcela umořeni vydáváme žebrat o kousek připojení k našim. Na chvíli se sytíme webem, pak odcházíme truchlit zpátky domů.

Dnes je úterý, opět online. Připravuju se na velkou balicí akci. Jen počkejte, zajíci. Ještě se ozvu - doháním totiž blogový deficit. Pak zmizím na dovolenou. Po návratu začnu s přepisováním cestovatelského deníku, takže i vy a pan Filuta objevíte kus světa...

Tádydádydádydá... to je konec! Jdu zabalit!