23. července 2007

Ranní Praha

Po roce se mi konečně podařilo dopsat lehce melancholický postřeh z ranní cesty Prahou. Srpen loňského roku jsem totiž strávila v našem hlavním městě brigádničením na Ruzyni...
První ranní bus se minul s poslední noční tramvají a rozespalí lidé v nich dál mlčky mžourali okny ven do okolní tmy. Z Prahy se stal milion nažloutlých světýlek a pestrobarevně zářících neonových šmouh. Vltava temně plynula někde pod námi a Barrandovským mostem, jehož skulptury mě nikdy nepřestaly fascinovat.
Konečně v autobuse, říkám si v duchu. Cesta potemnělým Braníkem byla jako stezka odvahy. Pohaslá lampa v místech, kde se husté šustící keře natahovaly na chodník a sápaly se po nohách kolemjdoucích, hrozivé stíny mé spěchající postavy pod osvětlením, které fungovalo. Těžko říct, co je horší. Naše hlavní město, pro mě ale cizí... 
Na zastávce už jsme čekali dva. Ten druhý naštěstí nepřipomínal úchyla. Městský hromadný autobus zastavil, nastoupili jsme. Na chvíli jsem se začala cítit jako doma. Z displeje, zkratkovitě oznamujícího konečnou stanici spoje, se nevědomky stal hanák. Smíchovské nádr., hlásal. Z trochou nostalgie se mi vybavil ten náš "olomócké nádr", kde rozkvétá kraj, má milovaná zem. Z myšlenek mě vytrhne zastávka Lihovar a následně i budova zmíněné továrny s nápisem: Vzorková podniková prodejna - nejnižší ceny. Jo, po práci by to chtělo panáka. 
Kolem půl páté ranní klesám dolů do útrob metra a lomcuju s prosklenými dveřmi. Zavřeno!?! Kde zůstali všichni moji spolucestující? Ahá, svorně stojí ve frontě u trafiky. Ví něco, co já ne? Jistě, narozdíl ode mě, která tudy v tuhle nekřesťanskou hodinu jedu prvně, je nepřekvapí, když dveře o pár minut později přijde otevřít zaměstnanec dopravního podniku a vpustí nás na nástupiště. 
Metro má tu (ne)výhodu, že ať ráno, v poledne či večer je tu stále ta stejná tma, chladno a vlhko. Teoreticky je tu tedy celý den stejně (ne)bezpečno. Rozhlížím se kolem. Nahoře v průchodu dva bezdomovci v novinových ložích. Dole na peróně několik pracujících v myšlenkách stále vidící vyhřátou postel, kterou museli opustit. Muž vyprávějící komukoli na potkání naprosto nesmyslné historky. Paní s dvěma naditými taškami. Přijíždějící vagóny, již z poloviny obsazené. Nechávám se unášet ku Zličínu a píšu SMSky, abych neusnula. Pak poslední přestup na autobus. 
Rychlospoj na letiště je zase pěkně nacpaný - chumel lidí, kufrů a trochy vzduchu. Po čtvrthodince blízkých setkání tlačenkovitého druhu zazní každodenní: "Terminál Sever 1. Vítejte na Letišti Praha. Odlety do zemí mimo Schengenský prostor. Terminál Sever 1. Welcome to Prague Airport." Konec se ztrácí v šumu parkoviště. Drobným mrholením proběhnu do haly ke služebnímu vchodu č. 15. Po schodech dolů, píchačky, 12 hodin práce, pak zpátky na Braník, do dočasného "domů". A zítra zase znova, tentokrát už s patřičným know-how.

6 komentářů:

  1. Moc hezky napsané. Atmoška probouzející se Prahy jako na dlani.

    OdpovědětVymazat
  2. Moc se mi líbí, jak jsi popsala probouzející se Prahu... Úplně cítím tu atmosféru, mám to úplně před očima...

    OdpovědětVymazat
  3. Jako rodilá Moravačka se červenám...

    OdpovědětVymazat
  4. for looneymůžu se zeptat?na tý ruzyni si brigádovala na základě těch inzerátů co nabízej na jobs.cz?me osobně na metru vadí že v nekterejch stanicích je takovej vítr že to pokazí účes a náladu na celej den...

    OdpovědětVymazat
  5. ->PliwatkoDělala jsem tam díky kamarádovi, kterýmu tuhle brigádu dohodila známá. Zavolali jsme tenkrát přímo na letiště a všechno si domlouvali sami. Šlo o uklízení letadel pro firmu ČSA support...nevím, co nabízí na jobs.cz, ale uklízení letadel není špatná brigádička ;o)
    Co se týče metra, kámoška říkala, že každý Mimopražan, který začne trávit v hlavním městě delší čas zpravidla během prvních týdnů dostane díky \"metroprůvanům\" rýmu. Já ji měla taky ;o)

    OdpovědětVymazat